Recenze CD: Pierre Wissmer a jeho neoposlouchaná hudba na labelu Claves

22.11.2018

Pierre Wissmer je označován za skladatelé francouzského, jeho kořeny však hledejme ve Švýcarsku. Narodil se rok po vypuknutí první světové války a zemřel v sedmasedmdesáti letech. Rok 1992 byl posledním, kdy jej bylo možno spatřit na světle zemském. Jeho hudba s námi však naštěstí zůstane navždy. Umělecké dědictví, které po sobě zanechal, je nenápadné (nikoli ve smyslu rozsahu), avšak o to více předurčené k objevování a propagování.

Švýcarské hudební vydavatelství Claves, které nedávno nadchlo vydáním nahrávky violoncellových koncertů Pendereckého a Chačaturjana (sólistkou byla Astrig Siranossian) přináší novinku v podobě v pravdě obsahově impozantní. Doslova plný disk obsahuje pět kompozic, které mohou být pokládány za základ vědění a povědomí o svém autorovi.

To, že byla pro obal alba zvolena houslistka Eva Zavaro, má své opodstatnění, protože je to právě houslový koncert č. 2 (1954), který je skladbou nejrozsáhlejší. Ani ostatní sólisté, kteří se postupně představují v koncertu pro trubku z roku 1959 (sólista Romain Leleu), koncertu pro flétnu z roku 1966 (sólistka Christel Raynaud), sonátu pro flétnu a harfu z téhož roku (sólistky Christel Raynaud a Anne Ricquebourg) a čistě orchestrální dílo s názvem Divertissement sur un Choral, které pochází ze skladatelových ženevských let (1938).

Celý disk je zaštítěn hrou Maďarského symfonického orchestru, který diriguje Francouz Alain Pâris (narozen roku 1947 v Paříži). Nahrávka je studiová a vznikla v rozhlasové budově v Budapešti. Orchestr jako takový na ní zní dobře, lehké překvapení na mě ovšem čekalo v momentě, kdy jsem zaslechl první tóny houslí Evy Zavaro (narozena roku 1995 v Paříži). Zvuk je z mého pohledu sejmut značně neobratně a neosobně. Nástroj, který má Zavaro jistě kvalitní, nezní jasnou barvou. Hledám u něho zvuk houslí, který je v dnešní době pro nejnovější nahrávky typický. Z pohledu hry samotné je evidentní, jak je sólistka vynikající umělkyní, jen se tu zkrátka zcela nepotkává zvukový obraz, který jsem očekával s tím, který je prezentován.

Hudba Pierra Wissmera se mi ovšem od samého počátku zalíbila. Ať už jde o technicky velmi náročný koncert houslový, či o výzvu v podobě koncertu pro trubku a všechny kompozice ostatní, vždy si můžeme užívat rytmickou diferencovanost, neobvyklé a zajímavé hudební nápady a jakýsi nádech pozitivní živelnosti, která je Wissmerovým dílem protkána. Jedná se o hodnotné nahlédnutí do světa ne zcela běžně uváděného a známého autora.