Valkýra vs. Valkýra – Oper Leipzig vs. Oper Frankfurt

13.05.2019

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Během velmi krátkého časového úseku jednoho týdne jsem měl možnost navštívit dvě představení opery Valkýra Richarda Wagnera ve dvou vyhlášených německých operních domech. Souboj Oper Leipzig vs. Oper Frankfurt je samozřejmě brán s velkou nadsázkou. V umění žádné souboje neexistují, vše je o bezprostřednosti okamžiku a o dojmu z představení často vedle kvality samotné hudebně-vokální produkce rozhoduje i momentální rozpoložení posluchače. Vítěze tedy uvádět nebudu, vítězové jsou zde dva a stojí pyšně vedle sebe. Kvalita je výtečná jak ve Frankfurtu, tak v Lipsku. Přeci jen si o tom ale popovídejme.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Gewandhausorchester je fenomén sám osobě, Ulf Schirmer s ním v Lipsku Wagnerovy opery provozuje s příkladnou a vyžehlující kvalitou řadu let, jen počet představení Valkýr v režii Rosamund Gilmore se vyšplhal na 18 (premiéra se uskutečnila v sezóně 2012/13). Autorkou frankfurtské inscenace je Vera Nemirova, nám například známá z pražské inscenace Fidelia. Teď položím otázku a zeptám se, kolikáté že představení Valkýry (premiéra ve Frankobrodu, dovolte mi použít tento úžasný český výraz, byla v sezóně 2010/11) si myslíte, že se v městě na Mohanu dne 8. května uskutečnilo? Ano, správně, také osmnácté. Úsměvné. Sebastian Weigle je stejně jako Schirmer vynikajícím dirigentem, s nímž mám jen ty nejlepší zkušenosti (nikdy např. nezapomenu na koncertního Rienziho v Budapešti). Oba umělci jsou ve svých operních domech ve funkci Generalmusicdirektor, Ulf Schirmer je jen o dva roky starší než Sebastian Weigle, oba pochází z Německa a oba mají mezi publikem napříč mnoha zeměmi reputaci té nejvyšší úrovně. Frankfurter Opern- und Museumsorchester může mít ve svém rozletu handicap ve formě velikosti orchestřiště. A skutečně, málo kde zní Wagnerova hudba tak famózně, jako je tomu v Lipsku. Veškeré nástroje tam mají příklady prostor proto, aby na nich mohli jejich hráči dosáhnout nejvyššího možného účinku. Nádhera zvuku v Lipsku, jeho šířka a celková atmosféra nemá takřka srovnání! Ve Frankfurtu je zvuk koncentrovanější, některé instrumenty tolik nevyniknout, tympán se leckdy topí a trochu duní. Celý orchestrální aparát je více semknut, ale není to cokoliv, co by negativně ovlivňovalo operní večery - je to zkrátka vymezený prostor a od toho jsou právě možnosti návštěv více operních domů, aby posluchač vnímal, hodnotil a debatoval nad jednotlivými specifiky.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Jak Vera Nemirova, tak Rosamund Gilmore vytvořily velmi živé a dynamické inscenace, ve kterých je radost sledovat pěvce a celkově dění na pódieú. Scéna v Oper Leipzig (autor Carl Friedrich Oberle) je úchvatně velká a bohatá na detail, navíc je obdařena tanečníky a s tím spojenými choreografickými prvky. Oper Frankfurt (autoři Hans Walter Richter a Jens Kilian) na druhou stranu vytvořili absolutně geniální točnu v jakési obdobě letokruhu, který je možno využívat k oku lahodícím a účelně se měnícím výjevům. Velkolepá to věc!

Pojďme ovšem již k pěvcům. Měl-li bych pokračovat ve formě náznaku srovnávání pomocí "vs.", příliš by to nefungovalo u představitelky Brünnhildy, kterou byla po oba večery Němka Christiane Libor. Avšak, opravdu to byla po oba večery stejná Libor? Krom jiných kolegů, operního domu, dirigenta, kostýmu a účesu to byla i momentální kondice, která diferencovala obě představení. V Lipsku to bylo jiné z hlediska energie, kompaktnosti a vyrovnanosti výšek a celkového ponoření se do role Valkýry. I ocelová Libor je jen člověkem a je otázkou, zda počet představení, které v daném období absolvovala, bylo naplánováno tak, aby divák na více místech nebyl o cosi ochuzen. Každopádně je Libor pěvkyní spolehlivou a oblíbenou - právem.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Frankfurtský Peter Wedd je rozhodně lepší herec než Simon O´Neill, který Siegmunda zpíval v Lipsku. Jedním dechem dodávám, že je Peter Wedd i lepším hercem než pěvcem. Některé pasáže vyzněly zcela suše a naprázdno, s podivem je to ovšem v okamžiku, kdy lze na druhou stranu potvrdit, že měl i momenty, v kterých se mi líbil hodně! Publikum ho každopádně odměnilo upřímným potleskem a lze říci, že to bylo po právu. O´Neill je obecně vzato ve vyšší pěvecké lize a etablovaný na nejprestižnějších světových scénách. Jeho slabinou je topornost jevištního projevu. Zpívat ovšem umí výtečně, druhou stranou mince je ovšem jeho vokální "materiál", který má jasné mantinely a světovou špičkou tak být ani ve snu nemůže.  

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Sieglindou v městě saském byla Simone Schneider. Žena, která si tuto roli zazpívala už i ve Vídeňské státní opeře a zazpívá si ji v příštím roce na wagnerovském festivalu v Budapešti. Její hlas je lehounký jako vánek, přesto má jasně znějící proporce, jakýsi blahodárný svit a opírá se o výtečně zvládnutou techniku. Je spolehlivost sama. Podstatně hutnější vokální struktura vychází z úst Amber Wagner, americké umělkyně, jejíž hlas dokáže ohromit. I kdyby byl hlas této sopranistky rozpůlen, vystačil by pro pěvkyně dvě. Není to negativum ani pozitivum, je to fakt, který se líbí více nebo méně. K Peteru Weddovi se z tohoto pohledu příliš do dvojice nehodila, větší souznění bylo rozhodně k poslechu u dvojice O´Neill a Schneider.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Nevím proč, vlastně vím, ale v roli Hundinga, ať jsem na jakémkoliv představení Valkýry, vždy představitele dané role srovnávám s Ainem Angerem. Estonec prostě nemá konkurenci a kdokoli jiný je proti němu po pěvecké i herecké stránce pouhý kohoutek. Ač zpívali oba dobře, platí to jak o Randallu Jakobshovi v Lipsku, tak o Tarasu Shtondovi ve Frankfurtu.

Jedním z hlavních důvodů, proč jsem se na Valkýru těšil do Hesenska, byl fakt, že Fricku zpívala Claudia Mahnke. Toto německé mezzo mne nadchlo na nahrávce Písní z Gurre, s nadšením jsem si vyslechl i její Fricku. Nádherný hlas a těžko popsatelné vznešené charisma. Úžasné znělý, příjemný, přirozeně a zdravě znějící hlas, jak jsem jej chtěl zažít. Píšu vlastně o Mahnke? Vždyť přesně tuto charakteristika lze použít i o pěvkyni, která patří k mým nejoblíbenějším vůbec - o další německé mezzosopranistce Kathrin Göring, která Fricku nezapomenutelně zazpívala v Lipsku. Kterou z dam si vybrat, nelze říci, obě zpívají jako bohyně.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Vládce bohů na závěr. James Rutherford do Oper Frankfurt vcházel ve stejný okamžik jako já. Potkat Wotana ještě před začátkem představení, to je věc. Kopí v ruce, poletující havrani, atmosféra, která by se dala krájet. Rutherfordův sušší témbr je lehce rozpoznatelný a pro britského pěvce charakteristický. V představení neměl slabého místa a až na podobně méně zajímavé herecké schopnosti jako v případě O´Neilla patřil jeho výkon k vrcholům večera. Zcela neznámým jménem pro mě byl Vladimir Baykov, muž, který se prvně jako Wotan představil v Lipsku. Hlas, který jsem si ihned dokázal představit jako ten, který bude úžasně znít v písňových recitálech, má rozhodně co do sebe. Nabídl svítící a čisté výšky, vyrovnaný rejstřík a celkově sytě se profilující basbaryton. Dále i pečlivě zdůrazňované R a přirozeně se nesoucí legato byly elementy, díky kterým si tohoto pěvce velmi rád poslechnu příště znovu. Nalézt se daly ovšem i skvostné hlasy mezi sestrami Valkýrami. Například Irina Simmes, zapamatujme si ji, má, věřím, před sebou velkou budoucnost!

© ElegantClassics
© ElegantClassics