Valkýra na Rýně v Düsseldorfu s výbornou režií i pěvci

13.03.2018

Photographer © Hans Jörg Michel
Photographer © Hans Jörg Michel

Německá opera na Rýně v Düsseldorfu a Duisburgu se pustila do inscenování nového nastudování Wagnerova Prstenu Nibelungova a je třeba říci, že jak pěvecké obsazení, tak způsob, jakým se vydala režie a scéna, je příjemným překvapením. Soudím tak podle představení Valkýry v düsseldorfské opeře ze začátku března. Pokud mluvím o překvapení, jistě to není překvapení v pravém slova smyslu, vždyť umělecká proslulost tohoto domu je velká. Tradice významná a dlouhá, na jevišti se střídají význační umělci svého a mistři svého řemesla. Pokud se pěvců týká, i zde nalézáme pravidelně jména, která mají co dočinění se světovou úrovní.

Photographer © Hans Jörg Michel
Photographer © Hans Jörg Michel

Základem je ovšem hudební nastudování. Počínaje sezónou 2009/10 je na Rýně hudebním ředitelem Axel Kober, jehož wagnerovské kreace mi rozhodně nejsou neznámé a velmi rád kupříkladu vzpomínám na jeho působení na Bayreuthském festivalu. Jeho Valkýra mi ovšem do uší právě v Düsseldorfu zněla prvně. A zněla dobře, ba velmi dobře. Ne že bych v některých momentech neuvítal "zklidnění situace" a větší důraz na rozprostření detailu, z celkového pohledu bylo ale Koberovo dirigování přehledně čitelné, pulsující a ukázněné. Düsseldorfší symfonikové vědí, jaké je jejich řemeslo. Na dirigenta reagovali pěkně a vyvarovali se chyb. Smyčce jim znějí hedvábně, žestě dokáží zasvítit ale i vyjádřit ponurost a naléhavost. Co se celkově orchestrálního obrazu týká, vadila mi pouze jedna věc a to jakási utopenost a zastřenost tympánu, který se schovával, nebyl dostatečně konkrétní a průrazný. A skutečně mi to přišlo jako extrém, málokrát se mi dosud stalo, že by mě to takto vyvedlo z míry.

Photographer © Hans Jörg Michel
Photographer © Hans Jörg Michel

Scéna Dietera Richtera (velmi zdařilé kostýmy jsou z dílny Renate Schmitzer) je až na havarovaný vrtulník ve třetím jednání, ze kterého vylézají prostřílení hrdinové lovení Valkýrami, zcela tradiční a potěší oko každého diváka, který má touhu tuto operu vidět v takřka klasickém kabátu. Je také ovšem zcela statická, jakýmkoliv pohybem se zde velmi šetřilo. Koncepci jako takové to ale neuškodilo, režisér Dietrich W. Hilsdorf tím dostal prostor k rozehrání příběhu prostřednictvím pěvců a podařilo se mu to na výbornou! Dovolil si několik neobvyklostí. Jmenujme některé. První dějství je překvapivě zobrazuje scénu Hundinga a Sieglindy, až poté přichází Siegmund. Sieglinde se o tom, že je v jiném stavu, nedozvídá až v třetím dějství, nýbrž již celé druhé jednání zpívá s bříškem. Celé scéně mezi Wotanem a Frickou jsou Siegmund i Sieglidne přítomni. Zde se zastavím. V tento moment se nešlo neusmívat. Dvojčata vedle sebe sedí na červeném gauči a tak trochu se zdá, že přišla reklamovat nepovedený zájezd či že jdou žádat o peníze na bydlení. Zajímavé, originální, povedené! A konečně, mezi sestrami Brünnhildy je i jedna zrádkyně, snažící se svému tatíčkovi zalíbit na úkor své nebohé sestry. Její zlý osud jí velice vyhovuje. Dalo by se pokračovat dál a celé to shrnuji tak, že se bylo nač dívat.

Photographer © Hans Jörg Michel
Photographer © Hans Jörg Michel

Naštěstí bylo i co poslouchat. Lindě Watson jsem už dávno "odpustil", že před pár lety z důvodu zdravotní indispozice vynechala představení Valkýry v Maďarské státní opeře v Budapešti. Jako Brünnhildu jsem ji nyní slyšel potřetí a opět mi dokázala, proč patří k mým oblíbeným představitelkám této role. Angličan Simon Neal byl majestátním Wotanem. Krom skálopevného hlasu velmi pěkné barvy, který je ovládán výbornou technikou, je i prvotřídním hercem. Parádní byl jeho výstup s Frickou. S nohama na stole tvrdit, že "zde musím pevně státi" a ve finále přiznat porážku v poloze na břiše pod nohama své božské ženy, bylo velkolepě vymyšlené i zahrané. Lépe ovšem mohl zazpívat osudová slova Siegfriedova motivu "Wer meines Speeres Spizte fürchtet". Zde jako by se závěrečné výzvy trochu obával a přitom právě on se svým hlasovým fondem skutečně neměl čeho! Renée Morloc, která by díky svému kostýmu a účesu mohla hbitě proskočit jako ježibaba do inscenace Rusalky, též ukázala, co v ní je a dala svému výkonu velkou dávku svých zkušeností - pěveckých i výrazových. Hundingem byl spolehlivě zpívající basista Sami Luttinen jemuž se při pohledu na svůdně vypadající Sieglindu v podání Elisabet Strid nelze divit, že si s ní vynutil sňatek, a že s ní chtěl být na úkor Siegmunda, jehož zpíval Corby Welch, na scéně jako první. Jaká vlastně byla dvojčata?

Photographer © Hans Jörg Michel
Photographer © Hans Jörg Michel

Hlas švédské sopranistky znám velmi dobře z mnoha představení, též jsem měl možnost se seznámit s jejím profilovým albem, které bylo v loňském roce vydáno u labelu OEHMS classics. I tentokrát jí vyšlo vše, čeho se dotkla. Její ženskost, vokální kultivovanost, jemnost v hlase, kterou dokáže proměnit i v čisté a silné výšky, z ní dělá žádanou a univerzální umělkyni. Líbí se mi, že se zabývá každým jednotlivým slovem a jeho významem. I z toho zdánlivě nejnenápadnějšího tónu dokáže vytvořit velkou věc, její hlas si se slovy a fázemi pohrává jako vítr s lístkem, který padá z koruny stromu. Jako zvolil spíše opatrnou cestu ve "Wer meines..." Simon Neal, tak zvolil opatrnou cestu ve "Wälse! Wälse!" Corby Welch. Nestojí na tom ale ani představení a ani výkon pěvce. Pro Strid byl hlasově odpovídajícím Siegmundem. Velmi se mu povedl jak duet v prvním jednání, tak scéna s Lidnou Watson v dějství druhém. Jeho silnou stránkou jsou příjemná pianissima. I on a osm výborně sezpívaných Valkýr se svými hlasovými kvalitami postaral o výrazný účinek celého představení, které publikum odměnilo zaslouženě bouřlivým a vděčným potleskem.

Photographer © Hans Jörg Michel
Photographer © Hans Jörg Michel
Photographer © Hans Jörg Michel
Photographer © Hans Jörg Michel
Photographer © Hans Jörg Michel
Photographer © Hans Jörg Michel