Klavíristka Veronika Böhmová a její premiérový Beethovenův 4. klavírní koncert

10.02.2017

© Veronika Böhmová
© Veronika Böhmová

Vždy s velkým nadhledem a přírozeným úsměvem, to je úspěšná česká klavíristka Veronika Böhmová. Povídali jsme si na téma provedení 4. klavírního koncertu Ludwiga van Beethovena v Rudolfinu. Dne 14. února 2017 bude Vojtěch Spurný dirigovat Pražský komorní orchestr.


Řekněte mi, prosím, něco o Vás v kontextu s historií uvádění čtvrtého Beethovenova klavírního koncertu. Pokud to bude provedení první, jak byste vylíčila Vaše seznamování se s dílem?

Je to poprvé, co budu hrát čtvrtého Beethovena. PKO mi volalo, možná tak rok zpátky, s nabídkou koncertu. A první, druhý, třetí a pátý už hráli, tudíž zbýval čtvrtý. Já mám na repertoáru první, třetí a pátý, a tak jsem na to samozřejmě kývla, protože není vůbec problém, naučit se nový koncert. Naopak je to pro mě jako pro interpreta příjemnější, než opakovat neustále ty samé koncerty. Čím déle člověk dané dílo hraje, tím se do přednesu na jednu stranu dostává jistota, což je fajn, na druhou stranu je to ale rutina, což fajn není. Nové koncerty mají vždy prvek napětí, protože je člověk zkrátka nemá obehrané a neví, co vše se může stát. Seznamování s koncertem, doufám, probíhá úspěšně, pěkně čtu od začátku do konce, co tam je. Koncert jsem samozřejmě slyšela mnohokrát, tuším, že poprvé naživo od prof. Moravce v Praze. Existuje mnoho nahrávek a ten čtvrtý je pro mě v jistém směru tím nejhezčím. Císařský je samozřejmě velmi známý, krásný a slavný, ale možná že tím, do jaké tóniny Beethoven zasadil právě čtvrtý (je v G dur), skýtá v sobě melancholii. Je to zvláštní, příjemný, lyrický a jiný Beethoven, který se moc hezky hraje.

V jakém rozpoložení ve vztahu k chystanému koncertu a dílu se nachází pianista dva týdny před samotným koncertem? Tedy jak bude v těchto dvou týdnech probíhat práce na tomto klavírním koncertu?

Včera jsem odehrála poslední koncert, který byl před Beethovenem, byl to recitál, takže mi odpadl obrovský repertoárový kus a pro posledních čtrnáct dnů se nacházím ve fázi, kdy budu skutečně dřít jen a jen Beethovena a na jiné sklady se nepodívám. Poslední týden budu možná usínat i s notami pod polštářem. Je to obrana proti tomu, abych se vyspala, protože jsem typ, který začne cvičit v noci, když mám pocit, že je třeba něco dopilovat. Od jistých dob si dávám pod polštář noty, abych měla pocit, že se to cvičí za mě. Týden před koncertem si dáme sedačku s panem dirigentem Spurným. Tím si vyjasníme mnohé věci, které nám poté odpadnou během první zkoušky. Na celou přípravu máme dvě zkoušky a generálku, což je standartní, dokonce bych řekla, že až příjemné.

Beethoven tento koncert sám veřejně prvně uvedl v roce 1808 v Divadle na Vídeňce. Patříte k interpretům, kteří jdou po stopách historicky významných osobností typu Ludwiga van Beethovena? Může to ovlivnit Vaši interpretaci?

Jednoznačně. Musíte porozumět okolnostem, ve kterých se konkrétně Beethoven nacházel v době, kdy své dílo psal. Vědět jaký žil život a co ve své době dělal, to nesmírně obohatí interpretační složku každého instrumentalisty. Je to velmi důležité. Staccato Beethovena je úplně jiné než staccato Mozarta, a to se nebavím o 21. století, o impresionismu. Každý skladatel měl svůj hudební jazyk, kterým zprostředkovával své pocity. Stejně tak je důležité si uvědomit, že Beethoven byl Němec a nebyl Rakušan. Ten jazyk, přesto že je to němčina, je úplně jiný, než je ta "vídeňština", kterou hovořili jeho dva kolegové.

© Veronika Böhmová
© Veronika Böhmová

Čím je pro Vás Beethoven? Vnímáte jeho svět tak, jak jej všichni známe z knih, anebo jste odhalila sama jeho duši? Inspirovalo Vás něco či někdo ve vztahu k němu?

Člověk hudbu vnímá pod vlivem toho, co o skladateli ví. To je jednoznačné. Pokud bych o něm nevěděla vůbec nic a poslouchala jsem nějaká díla, možná že bych se nechala více ovlivnit a budu v tom hledat něco jiného. Ať už sama pracuji na Beethovenovi na klavírním partu nebo poslouchám jeho skladby, vždy tam cítím jeho život, který měl ne úplně snadný, vlastně už od mládí absolutně příšerný. Je hrozně těžké soudit, jestli já to tam vidím nebo jestli to tam chci vidět. Obecně již od konzervatoře, kdy jsou součástí studia dějiny hudby, Vás hrozně zatíží všechny informace okolo. To, co se vše v jeho životě dělo a proč se to dělo. To vše tam cítím, ale je těžké posoudit, jestli já to tam slyším nebo jestli jsem tak geniální, že tam tu jeho bolest a těžký život vnímám. Myslím si, že ne a že je to tak, že to do mě někdo nalil [smích]. Mimochodem, vzpomínám na úžasného profesora Havlíka, který přednášel historii hudby absolutně skvěle!

Na jaký nástroj budete hrát? Jste s ním spokojena? Co je pro Vás ohledně nástroje důležité?

Měl by být k dispozici nový Steinway, který se v Rudolfinu nachází. Budu ho mít pro tento koncert pod rukami prvně v den generální zkoušky, tedy v den koncertu. V ten den se též prvně dostanu do Rudolfina a nástroj si zkusím. Dvořákova síň je pro interpreta hodně zákeřná. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem minulý rok hrála s Českou filharmonií a byl tam ten samý nástroj, a vzhledem k tomu, že jsem v Rudolfinu již hrála i sólově a znám ten sál, mám jej ráda a chodím tam na koncerty, nečeká mě překvapení. Steinway je značka jistoty, vím, co mi udělá, co neudělá. Jsou klavíristé, kteří Vám řeknou, že zbožňují Bösendorfery kvůli jejich charakteristice zvuku. Ale kdybych měla zmínit nějakou značku, kdy je ta úroveň stále konstantní, byl by to Steinway. Od svých pěti let jsem zvyklá hrát na neustále jiný nástroj. Nejsem Horowitz, který by si stěhoval svůj klavír na každé vystoupení. Tím, kolik mi projde pod rukou klavírů, získávám obrovskou zkušenost a někdy samozřejmě příjemnou a někdy nepříjemnou. Zaleží na tom, jaký klavír je, ale záleží též hlavně na pianistově psychice. Umělec se s tím musí popasovat. Krásně je to slyšet na světových soutěžích. Zde jsme měli jediný klavír, bylo nás tam devadesát, ale každému ten nástroj zněl jinak. Jako by tam bylo devadesát nástrojů. Není to tedy jen v tom nástroji.

Kadence pro tento koncert napsal jak sám Beethoven, tak mnoho dalších umělců a klavíristů. Měli by to být například Wilhelm Kempff , Camille Saint-Saëns , Johannes Brahms , Clara Schumann, Ferruccio Busoni či Hans von Bülow. Co uslyšíme ve Vašem podání?

Budu hrát Beethovena. Pokud máme kadence přímo od autora, byla by hrozná škoda použít něco jiného. Chápu situaci, máme-li například Wilhelma Kempffa, který pro to měl dispozice a psal úžasné kadence, ode mě by to ale nebylo kvalitní.

Jakou míru osobitosti uslyší diváci v Rudolfinu? Když to odlehčíme, máte německé jméno a budete hrát hudbu německého komponisty. Objeví se v ní něco českého?

Rozhodně tam bude něco ode mě. Nemohu hrát jen Beethovena. Jsem Veronika a budu hrát kombinaci sebe a pana skladatele. Jinak to nefunguje. Budu hrát tak, jak já chápu Beethovena. Nebude to tak, jak Vy chápete Beethovena nebo jak ho chápe pan profesor. Nakonec to stejně zbyde na mě a já publiku musím přednést nějakou svou vizi. Takže určitě každý uslyší mě.

Vnímáte během hraní publikum? Jak je pro Vás důležitá atmosféra v sále?

Publikum vnímám maximálně, nicméně atmosféru nevytváří publikum, vytváří ji interpret. Zároveň zpětnou vazbu dostáváte okamžitě. Na publikum se proto snažím napojit, protože to hraji pro něj.

Úvodní a nejrozsáhlejší větu zahajuje velmi zapamatovatelné téma, jakési motto celé skladby. Jak byste jej charakterizovala? Evokuje ve Vás nějakou představu?

Evokuje ve mně zajímavou vzpomínku. Když moje nejlepší kamarádka nastoupila na AMU, rozhodla se hrát tento koncert. Pamatuji si, jak jsem procházela třídou, kde ona měla zrovna hodinu, a nejmenovaný profesor mlátil klíčem do stolu, aby držela rytmus. Ten úvod se dá totiž do značné míry pojmout jako volná introdukce. Je to rozvolněné. Mělo by to být pochopitelně metricky správně, interpreta to ale velmi svádí, aby dělal romantické vlny, počkal si tam, atd. Když jsem začala studovat tento koncert, vzpomněla jsem si na ty rány mezi dobami... A je skutečně velmi netradiční, že začíná klavírista na úseku pěti taktů a vlastně udá tón, udá charakter celé té sklady. Snažím se si z toho nic nedělat a zahrát to co nejvíce přirozeně, protože v té přirozenosti ta krása prostě je. Mnohdy se snažíme objevit ty zajímavé a rafinované věci, ale když to člověk dokáže zahrát tak, aby to uchopilo za srdce a je to "obyčejné", tak je to o to krásnější.
© Veronika Böhmová
© Veronika Böhmová

O volné větě se často píše jako o dialogu klavíru s orchestrem, volné fantazii. Je zde mohutné téma, které je střídáno s klavírem. Nepřijde mi to jako dialog, ale jako kontrast dvou světů, kdy si každý z nich tvrdošíjně stojí na svém a dlouhou dobu se zdá, že neustoupí ani o píď. Jak to vnímáte Vy?

Klavír zde dle mého přemlouvá někoho, kdo si tak neochvějně stojí za svým názorem. Je to nezvyklé, klavír zde nemá tu obvyklou ostentativní formu. Smyčce jsou hedvábnější, mají legato. My jej zvukově simulujeme, a že já mám tu jinou pozici a oni hrají to, co by možná v podání klavíru vyznělo přesvědčivěji, je velmi zajímavé. Beethoven byl klavírista a musel vědět, do jak svízelné situace nás interprety tím dostane. Jsem si jista, že je to, jako vše u tohoto skladatele, velmi uvědomělé. Závěrečné rondo mi pak přijde hudebně nejlehčí, veselé, jiskrné a jadrné a je rychle za námi.

Pokud byste měla možnost tento klavírní koncert nahrát, preferovala byste živou nahrávku nebo studiovou a proč?

Tvrdá otázka. Když jsem natáčela své CD, řekla jsem produkci, že nechci lhát. Říkala jsem si, že půjdu "live" i za cenu chyb, ale byla jsem panem Vlčinským jemně upozorňována na to, že by to mělo být případně s nějakou dotáčkou... A ano, zpětně jsem mu velice děkovala, protože při představě, že bych to měla slyšet tak, jak to vyznělo napoprvé, kdy byly momenty, kdy se muselo i kouzlit... Je to specifická disciplína a od této zkušenosti bych byla uvážlivější, jestli bych chtěla být "live". Nemyslím si.

Poznala byste se kupříkladu na studijní nahrávce, že hrajete zrovna vy?

Ne vždycky. Klavírista se v čase tak strašně mění. Je velmi náročné odhalit sebe sama.

Sledujete prostřednictvím koncertů či nahrávek své kolegy klavíristy?

Rozhodně sleduji své okolí. Když čas vyjde, chodím na koncerty. Když je někdo, koho bych chtěla slyšet, vyjedu za hranice. Nedávno to byl ve Vídni Ivo Pogorelich a Daniil Trifonov. A to bylo velmi zajímavé. Po strašně dlouhé době jsem nyní slyšela Lukáše Vondráčka a též jsem byla hodně zaujata.

Někteří klavíristé při svém hraní stíhají i dirigovat...

Ano, Krystian Zimerman to dělá běžně. Umělci tohoto typu mají obrovský nadhled. Když se koukám na video nahrávky a vidím, jak tou levou rukou hází a pravou rukou dělají vyhrávky...neskutečné. Jsem ráda, když nějakou část zodpovědnosti hodím na dirigenta, ať se s tím popere on. Vojtěch Spurný je úžasný profesor a člověk. Měla jsem to štěstí u něho být dvakrát na hodině s triem a odnesla jsem si z toho úžasný zážitek. Zejména co se historicky poučené interpretace týče. Je to zkrátka člověk, který hudbě maximálně rozumí. Moc se těším z toho, že to diriguje Vojta Spurný.

Jaký další koncert Vás čeká nastudovat premiérově?

Asi bych zde mohla hovořit o třetím koncertu Sergeje Rachmaninova. Je to můj sen, a to i přes to, že si myslím, že to nebude úplně hudba mně blízká. Myslím, že s tím budu mít velké starosti. Rachmaninov má velkou dávku rozervanosti a patosu a nepůjde mi to zcela snadno. V dnešní době mám za sebou provedení více než třiceti klavírních koncertů. Nehrála jsem nikdy veřejně Čajkovského b moll a nevím, zda se k němu někdy odhodlám.

Pracuje obecně klavírista i na vizuální formě svého přednesu? Na některé umělce, ať už muže či ženy je při jejich hře radost se dívat. Myslím teď mimiku obličeje, hru těla, gesta atd. U jiných je to s nadsázkou řečeno naopak.

Já nikoliv. Je to asi u každého výraz toho, co prožívá. Je to určitě dle charakteru člověka, souvisí to s edukací člověka. To, co do Vás bylo dáno během prvních let, to si sebou vždy chtě nechtě nesete. Jsou to věci, které jsou zautomatizovány, a proto jsou začátky tak důležité.

www.veronikabohmova.com