Recenze CD: Isabelle van Keulen hraje Prokofjeva, Waltona a Williamse u Challenge Classics

16.07.2019

Nahrávací společnost Channel Classics přišla s neobvykle poskládaným diskem, na němž čteme jména hned tří dirigentů, resp. dvou mužů a jedné ženy dirigentky. Alba tohoto tipu nejsou obvyklá a občas mohou předznamenávat nahrávku směsice, která nemá co dočinění s promyšlenou koncepcí.

Do klidu nás ovšem hází jednak samotný label, jehož důvěryhodnost a prvotřídnost je zaručena, obavy se též rozplývají v momentě, kdy najdeme společnou vodící linku. Tou je zaprvé NDR Radiophilharmone, rozhlasové těleso z Hannoveru, zadruhé je to jméno houslistky Isabelly van Keulen, která je již několik desetiletí na výslunní přízně a její proslulosti neschází nic od koncertů v nejpopulárnějších sálech po nahrávky CD, které pravidelně realizuje.

Nizozemka hraje též na violu a reprezentantem tohoto faktu je violový koncert Williama Waltona (1902-1983), který nahrála v roce 2015 s Keri-Lynn Wilson. Neoposlouchaná trojvětá skladba má co nabídnout zkušeným posluchačům i případným objevovatelům Waltonovy tvorby. Ze strany komponisty je příjemně přístupná, ze strany interpretky citlivě zahraná.

Ralph Vaughan Williams (1872-1958) do celkové třiašedesáti minutové stopáže přispívá nadmíru známou skladbou The Lark Ascending. Zde již Keulen do ruky bere housle a spolu s osvědčeným Andrewem Littonem rozehrává svůj nástroj, jako bychom skutečně byli volní jako ptáci. Upřímně řečeno, Williamsovu skladbu v porovnání s některými jinými méně známými kusy nepovažuji za nejdokonalejší - je tomu tak ovšem všude, to nejznámější nemusí být nutně vždy to nejkvalitnější a nejlepší.

Ústřední skladbou desky pro mě je ovšem kompozice, která ji uvádí, a to zcela právem - Prokofjevův první houslový koncert. Brit Andrew Manze je dirigentem (a též violistou), který s dokáže v zpříma a se svou vlastní vizí postavit k partituře 20. století, dokáže ji též plně sladit se schopnostmi instrumentalisty. U Keulen je přímo cítit zkušenost a muzikantská erudovanost, není zde slabého místa, naopak, každý moment je podán jako na zlatém podnose, v každém taktu je velká atmosféra, která řadí právě toto provedení velkého ruského koncertu mezi ty nejzajímavější, jaká jsem kdy slyšel. Andrew Manze nedávno prodloužil s rozhlasovou filharmonií kontrakt a pokračuje tak spolupráce, která přináší překrásné ovoce. Více takovýchto živých disků!