Valkýra s Gergievem v Baden-Badenu

13.08.2016

Die Walküre © Andrea Kremper, Baden-Baden (Stuart Skelton, Valerij Gergiev, Eva-Marie Westbroek)
Die Walküre © Andrea Kremper, Baden-Baden (Stuart Skelton, Valerij Gergiev, Eva-Marie Westbroek)

Po čtyři večery hostil Festspielhaus Baden-Baden maestra Valerije Gergieva a orchestr Mariinského divadla z Petrohradu. Program byl orámován dvěma koncertními provedeními Wagnerovy Valkýry, mezi která byl vložen symfonický program skládající se z děl Johannesa Brahmse a Ludwiga van Beethovena. Dnešní recenze pojednává o díle Wagnerově.

Pro oba večery byl jedním z lákadel tenorista Jonas Kaufmann. Vzhledem k zdravotním obtížím však nakonec účast odřekl a pro roli Siegmunda se musel hledat umělec jiný. Náhrada se managementu podařila najít plnohodnotná a to pro oba večery. Ve mnou navštíveném představení se jednalo o Australana Stuarta Skeltona, v druhý večer zpíval oblíbený Němec Andreas Schager. Kdo již oba tyto pěvce slyšel, ví, jak nádherné hlasy mají, a nemohl být zklamán.

O výjimečnosti obou večerů a to i bez účasti Kaufmanna hovoří i obsazení ostatních rolí. Jako Wotan svou výjimečnou barvu hlasu překrásně prezentoval basista René Pape. Není Wotanem dokonalým, je však Wotanem noblesním a majestátním. Hlas by mohl používat průrazněji a diferencovat promyšleněji své emoce, zejména ty, v kterých chce vyjádřit svůj hněv a beznaděj. "Das Ende" příliš přesvědčivě nevyznělo. Co však lehce chybí zde, nalézá se v přebohaté míře ve vroucnosti a projevu citu. Žádný jiný basista jej při Wotanově loučení nedokáže přednést tak niterně a procítěně! Pape byl v tento večer jako vždy ve skvělé vokální kondici a dokládali to nádherné výšky a plné hluboké tóny.

Jak na tom byla dvojčata? Výtečně! Eva-Maria Westbroek je mi mimo jiné známá jako Isolda, Stuarta Skeltona jsem si nedávno užil jako velkolepého Tristana. Oba patří mezi velké hráče na poli operního světa a jako Sieglinda a Siegmund předvedli, že jsou dokonale sladěni a že své role dokáží prožít do nejmenšího detailu! Westbroek je dramatická i lyrická, ze svého potenciálu vytěžila maximum a svým charakteristickým vibratem, které k jejímu hlasu tak přirozeně patří, rozproudila krev každého posluchače. Její stylizace do role je maximální, na pódiu skvěle vypadá. Hlas je mohutný, a přesto dokonale pružný a přirozeně znějící. Málokdo se k ní může hodit tak dokonale jako Skelton. Jeho "záskok" byl triumfem, předvedl se v nejlepším světle a kromě technicky problematického "Wälse! Wälse!", které jsem už slyšel zazpívat mnohokrát lépe (Smith, Seiffert, Schager, Kerl), zvládl všechny nástrahy svého partu fantasticky. Jeho hlas je mocný, rozpínající se ve výškách, výborně se nesoucí v polohách středních. Též je mu velmi dobře rozumět, jeho témbr je hřejivý a náležitě hrdinský.

I Ty nejskvělejší Brünnhildy dnešní doby, za které považuji Iréne Theorin, Ninu Stemme, Katarinu Dalayman, Catherine Foster, Evu Johansson a Lindu Watson (Petru Lang mám raději jako Sieglindu) převyšuje Evelyn Herlitzius o několik pater. Německá sopranistka má v sobě cosi neuchopitelného a nepopsatelného. Opět to předvedla v Baden-Badenu a já opět odcházel s vědomím, že taková sopranistka je na světě jen jedna! Zkušené publikum se jí v tomto smyslu svým aplausem odvděčilo.

Basista Mikhail Petrenko jako Hunding neoslnil, ani nezklamal. Umělec je to etablovaný a divadly vyhledávaný, vůči nejvyšší světové elitě bych jej zařadil do lepšího průměru. A samozřejmě zde hovořím o lepším průměru z pěvců, kteří se pohybují na nejvěhlasnějších světových scénách. Takřka stejným způsobem mám zařazenu ruskou mezzosopranistku Ekaterinu Gubanovou. Hlas má sice zajímavý a zpívá spolehlivě bez jakýchkoliv technických nesnází, její Fricka však úrovně nejlepších pěvkyň pocházejících z německy mluvících zemí, nedosahuje. Mezi Ty mohu řadit Iris Vermillion, Danielu Sindram, Elisabeth Kulman či Kathrin Göring.

Valerij Gergiev je v každém okamžiku sám sebou a rozhodně se za každou cenu nesnaží zalíbit. Jeho pojetí Wagnera je specifické, nikdy na hraně s podbízivostí, vždy se smyslem hudby v souznění. Ze svého ruského orchestru dostal nebývalé barvy, nepřeháněl dramatičnost, neexhiboval. Přesto, a nebo právě proto ve mně opět zanechal zážitek z velkého dirigentského mistrovství, z hudební kultivovanosti a umělecké kázně. Bravo jemu i všem hráčům jeho výborného orchestru.

Z celkového pohledu lze hovořit o překrásném hudebně operním zážitku v akusticky báječné koncertní síni. To byla Valkýra v Baden-Badenu!

(představení : 7.7.2016)