Bayreuth v Landestheater Linz. Legendární Tristan a Isolda s Heiko Börnerem a Annemarie Kremer

17.10.2018

Photographer © Reinhard Winkler
Photographer © Reinhard Winkler

Bruckner Orchester Linz a dirigent Markus Poschner jsou absolutními zárukami toho, že v jejich podání můžeme v rakouském Linci zažít Wagnerovo největší dílo (největší dílo historie opery?) Tristan a Isolda v té nejspolehlivější kvalitě. Vydala jsem se tam. Umělecký management tamního úspěšného divadla se rozhodl navrátit k legendární inscenaci režiséra Heinera Müllera (1929-1995), která byla v originální produkci prvně uvedena na Bayreuthském festivalu v roce 1993.

Autorem jednoduché, ale světelně (Manfred Voss) neobyčejně zajímavě vybavené scény je Erich Wonder, lehce kosmické kostýmy obratně použila Yohji Yamamoto. Atraktivní pro mou osobu byl i fakt, že znám Müllerovu inscenaci ze záznamu, který byl vydavatelstvím Deutsche Grammophon vydán s obsazením, jemuž dominovali Waltraud Meier a Siegfried Jerusalem. Daniel Barenboim tenkrát na ploše 235 minut exceloval a spravedlivě dodejme, že mu to ve wagnerovských partiturách vydrželo dodnes. Markus Poschner, sedmačtyřicetiletý rodák z Mnichova, má ovšem rovněž co nabídnout, a spolehlivost orchestru v kombinaci s vlnami emocí, jenž se mu ze svého tělesa podařilo dostat, zapříčinili velký hudební zážitek sám osobě.
Photographer © Reinhard Winkler
Photographer © Reinhard Winkler

Jak se ale zpívalo? K čertu dobře! A omlouvám se, že volím spíše pánskou hospodskou mluvu. Heiko Börner ist ein deutscher Opernsänger, tedy Heiko Börner je německý operní pěvec s diagnózou tenor. Nemusí se (a ani určitě nemůže) pyšnit titul NEJ, za jeho jménem nenajdeme ani dnes tak všudypřítomný a cool přívlastek PLUS. V prvním jednání zpíval zdrženlivě, ve druhém však již s plnou emocionální znalostí textu (jeho významu), jenž byla navíc podpořenou silou, která nekončila zbůhdarma ve stěnách moderního operního stánku, nýbrž v uších pozorného lineckého publika. To mu právě za duet ve druhém dějství a za sportovní vokální výkon v jednání třetím na konci představení přineslo vypečenou odměnu ve formě dlouhotrvajícího potlesku.

Zaslouženou odměnu nikterak nepodobného typu si ovšem vyzpívala i představitelka Isoldy. Annemarie Kremer je čtyřiačtyřicetileté lákadlo z Nizozemska. Líbí se mi pěvkyně, které dokážou přejít z italského repertoáru do německého! A to je kauza Kremer. Ať Tosca či Isolda, vždy nakládá s hlasem tak, jak jí byl darován. Neznásilňuje jej a těží z něho maximum. Barva hlasu je nádherná, síla hlasu až překvapivě mohutná, tóny jsou zaoblené, celistvé a zralé. Třetí z ambiciózního trojúhelníku hvězd "nehvězd", které jsou hvězdami, aniž by hvězdami před ostatními hvězdami byli, byla Brangäne v podání Katherine Lerner. Mezzo jako trám, hlava plná hlasu, k ďasu dobrá technika, vynikající deklamace, to vše tuto mladou Američanku charakterizuje. Věhlasné operní domy o ni budou brzy svádět souboj. Vyhraje však divák a to ten, který za jejím uměním zavítá jen několik desítek kilometrů jižně od naší vlasti.
Photographer © Reinhard Winkler
Photographer © Reinhard Winkler

Zbytek byl horší, přesto pro pořádek dodejme, že neurazil. Král Marke byl nevýrazný a jaksi jen položivý basista Dominik Nekel. Zmást jsem se nenechala ani velkými ovacemi, kterých se mu dostalo - ano, o důvodu přemýšlíte správně, je to Rakušan. Přála bych si jej slyšet znovu (a třeba i v jiné roli), aby si mohl napravit dojem. Totéž lze ovšem napsat i o postavě Kurwenalově, kterou interpretoval další rakouský pěvec, barytonista Martin Achrainer. Snaha se upřít nedala, nezaujal mne ale něčím, co bych si zapamatovala. Byl to standartní výkon, který se třem zmiňovaným hlasům výše svým účinkem nepřiblížil.