Harteros, Alvarez, Schrott – parádně obsazená Tosca v Deutsche Oper Berlin

11.10.2018

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Dne 17. března 2019 tomu bude přesně 20 let, kdy svět opustil režisér Boleslaw Barlog. Naštěstí nás však ještě neopustila Tosca, kterou připravil v roce 1969 pro Deutsche Oper v Berlíně. Seznam pěvců, kteří se na uvedení této klasické a legendární inscenace již podíleli, by stál za samostatné studium. Představení s číslem 393 mluví za vše.

Tentokrát to byla Anja Harteros, která rozehrála velké představení dámy, která, zvyklá na herecké výkony z podstaty svého zaměstnání - tedy herečky hrající herečku, zahrála zejména druhé dějství tak, že z toho běhal mráz po zádech. Proměnila se ve zvíře, jež bylo zahnáno do kouta, jež se ocitlo na samé hranici snesitelného nátlaku. Její návrat k běžnějšímu psychologickému stavu v jednání třetím bylo poté proměnou, která měla být vykreslena jako opora svému na smrt odsouzenému malíři. I toto se podařilo znamenitě. Harteros ovšem znamenitě i zpívala a výkony, na které jsme u této ikonické postavy současného operního světa zvyklí, se dostavily i tentokrát. Slovo "výkony" je v množném čísle záměrně. Role Tosky je o zpěvu a expresivitě. Výkon ve výrazu byl fascinující prezentací schopností lidského hlasu jako takového, Scarpiu "hluboký" soprán dokázal bodat a řezat stejně jako dýka.

U hlavní představitelky Pucciniho nejlepšího operního díla ještě zůstaňme. V Lipsku to byla koncem září i arménská sopranistka Karine Babajanyan, která dokázala svým zjevem a jevištním vystupováním, zaujmout. A dá se říci, že stejně jako Harteros v Berlíně. Rodačka z Jerevenu patří na vrcholu své kariéry k té skupině umělců, kteří jsou zastíněni kolegy točícími se v mediálním světovém operním kolotoči více. Věhlas je to pro tuto litu sice z uměleckého hlediska zasloužený, je však zároveň zbytečně výrazný. Sláva "mála" se vždy odehrává na úkor "mnoha". Spravedlnost na světě ovšem nehledejme, vyzdvihněme ale občas do nebes i Ty, kteří se sice vznáší, ale takřka jen nad korunami stromů. I Babajanyan má hlas, který je mocný, pružný a hladový po výrazu. Jako Tosca, či jako pravé nefalšované děvče z východu, které alternuje v Lipsku i v opeře Děvče ze západu, je v pravdě strhující, barvitá, výrazově diferencovaná a technicky perfektní.

Zpět ale k Tosce v Berlíně. Erwina Schrotta jsem již viděl stylově více strefeného do role. Jako Scarpia byl trochu nudný, slovo trochu ovšem berme doslova. Srovnávám s jeho fantastickými výkony, i tento byl velezajímavý, neřadil bych jej ovšem v měřítku Schrottově k tomu nejzajímavějšímu. Hlas byl ovšem stejně nenapodobitelný a stejně atraktivní jako vždy. Schrott otevře ústa a všichni i se zavřenýma očima poznají, že se chystá právě tento pěvec zpívat.

Marcello Álvarez jako Cavaradossi plně využil toho, že dirigent představení, v italském repertoáru vyhlášený, Pier Giorgio Morandi je chlapík ze staré zlaté školy. Dirigent Pucciniho partituru rozevlál v poklidném tempu a pěkně ze široka. Právě Álvarezovi se v tomto klimatu pěkně dýchalo a zazpíval jednu ze svých životních rolí v takřka dokonalém výkonu. Jeho frázování je vzorové, čistota a lahodnost tónu je u něho na prvním místě. Zpěvnost a přirozená zvučnost jeho hlasu v kombinaci s témbrem, kterým neoplývá kdokoliv jiný na světě, to byl velký zvukový zážitek.

Nadšenému opernímu publiku v západním Berlíně svou dávku perfekce naservíroval i sbor Deustche oper (sbormistr Thomas Richter). Jak režisér Boleslaw Barlog, tak Filippo Sanjust (skvostná autentická scéna a úžasné kostýmy) a snad i samotný Řím spolu se svým Andělským hradem, musí být spokojeni, že je to právě jejich Tosca, která je po tak dlouhé období stále neopakovatelně atraktivní a oblíbená.