Recenze CD: The Hague String Trio – After the Darkness

30.04.2019

Jako by byl label Cobra Records velmi pevným poutem sevřen s naší zemí. Recenzovali jsme již několik alb, ve kterých bylo pojítko na naše interprety a hudbu. Nizozemská nahrávací společnost patří svým dramaturgickým přístupem, volbou sólistů a technickou kvalitou zvuku k těm nejpříjemnějším překvapením posledních let. A jsme navýsost rádi, že se k nám dostává jejich další album.

Interpretkami jsou tentokrát tři dámy tvořící dohromady soubor The Hague String Trio. V něm Justyna Briefjes hraje na housle, Julia Dinerstein na violu a Miriam Kirby na violoncello.

Trojice interpretek má trojí zvuk, a přitom je hlasem jedním. Rozvedeme-li tuto myšlenku, odpovědným lidem z nahrávacího týmu Mediatrack (producent a zvukový inženýr Tom Peeters) se vzorově podařilo zachytit tři zvukové linky, ale stmelit je do pěkně poslouchatelné plastické hmoty, která je z jedné strany čitelná a příjemné zvukomalebně diferencovaná, z druhé strany je to ovšem orchestr o třech nástrojích, který v sobě nese hloubku všech partů jako celek. V bookletu blíže nespecifikované hudební nástroje mají vřelý, středně světlý až lehce zádumčivý zvuk, který nepostrádá barvy melancholie a tklivosti, jasně ovšem žijí a dýchají i prosvětlujícími paprsky světla. Radost takovéto instrumenty nahrávat. Nejpřitažlivěji mi z celé trojice znějí housle, Justyna Briefjes si s nimi, krom toho, že na nich jistě pravidelně cvičí a koncertuje, bezesporu každý den i povídá. Otázkou zůstává, je-li to větší vliv houslistky na nástroj nebo nástroje na houslistku, co v konečném výsledku vytváří tak nádherný zvuk. Tomu, kdo si pustí skladby autorů, jejichž vzácné životy zničila zrůdná historie konce první poloviny 20. století, to ovšem může být lhostejné.

Ať je to Hans Krása a jeho Passacaglia a Fuga s Tancem, či Gideon Klein, který v chronologickém pořadí za Krásou následuje se svým neodolatelně působivým a kompozičně geniálním terezínským smyčcovým triem z roku 1944, jsou to vždy tři výrazově bohaté a techniky perfektně připravené sólistky, které z Haagského smyčcového tria dělají prostředek, jak vzdát hold a vzpomínku na tyto nešťastné duše. Duše, které i přes své neštěstí zanechaly dílo, kterým se mohou hudbymilovní lidé věčně těšit. László Weiner žil život krátký, pan Dick Kattenburg ještě kratší. Prvně jmenovaný zaujme nápaditostí trojvěté skladby s názvem Serenáda, Kattenburg je zastoupen šestiminutovým příspěvkem v podobě pěkně skladebně pojaté kompozice Trio a Cordes (nahráno ve světové premiéře).

Jakoby schováno, čeká na disku k objevení jako skladba poslední v pořadí - šostakovičovské Smyčcové trio Mieczyslawa Weinberga (letos v prosinci uplyne 100 let od jeho narození) z roku 1950. Weinberg, který za sebou zanechal enormní množství děl, je mužem, jehož styl a poctivá bezprostřednost z nahrávky Haagského tria přímo dýchá a je z mého pohledu klenotem celého disku. Už ani nevím, kolikrát jsem si jej pustil, ale vždy to bylo, jako bych jej poslouchal prvně.