Tannhäuser v Semperoper Dresden s Gouldem a Röschmann

20.02.2019

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Pařížskou verzi Wagnerova Tannhüsera jsem měl možnost v Drážďanech slyšet opakovaně, vždy to ovšem bylo s jiným dirigentem. Bylo tak ku příkladu velmi zajímavé sledovat rozdílný přístup pánů Constantina Trinkse (2014) a Omera Meira Wellbera (2019), Trinks dle mého soudu spíše analytický typ, přesně čtoucí partituru, nepokoušející se o efekt, který by šel proti skladateli - tedy hodnotný avšak někdy až příliš akademický profil dirigenta. Jedním dechem ovšem dodávám, že právě díky tomu se těším na Trinksova pátečního Lohengrina v Praze. Wellber se do toho naopak sáhnout nebojí, přináší hudbě svůj vklad a náboj, je však natolik profesionální, že nejde za hranu a jeho večery jsou vždy zajímavým zážitkem. Tak tomu také bylo 17. února v Semperoper, bylo skutečně co poslouchat, Staatskapelle Dresden hrála tak dobře, jak jsem očekával.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Inscenace Franze Konwitschneho je tou, kterou bych rád viděl (a to zejména kvůli prvnímu jednání a pár momentům v inscenačním průběhu dalším) v historii saské opery, nové nastudování, jak doufám, přijde brzy a to s dirigováním Christiana Thielemanna, který, nepletu-li se, toto dílo v drážďanském operním domě ještě neřídil. Za očím protivné pak vidím zejména některé kostýmy od Ines Hertel. To, co má na sobě hlavní představitel své role (od barvy po střih a provedení), je opravdu odporné.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Zbytek je, chvála pánu, úžasný, tak pojďme na to. O Stephenu Gouldovi se rozepisovat nechci, je to pěvec, díky kterému vím, v jaké výšce se nachází operní vrchol, je to pěvec, bez kterého si svět opery nedokážu představit, Tannhäuser je jedna z jeho parádních rolí. Markus Eiche na poslední chvíli zaskočil za indisponovaného Christopha Pohla. Eso nahradilo Eso. Tito dva Wolframové jsou pěvci slova a recitátoři zpěvu. Náhrada to tedy byla rovnocenná, kvalitě představení změna neubrala zhola nic a velké "E" u slova Eso je zcela na místě. Jestli je někde oblíbený Georg Zeppenfeld (Heřman), je to právě Semperoper. Ohlas publika zde mívá obrovitý a to v jakémkoliv představení. Je tomu tak právem. Není to sice bas typu Aina Angera či Hanse-Petera Königa, je spíše světlejší a menší, nic to ale neupírá jeho kvalitám, které podtrhuje pěvcův impozantní životopis. Mezi muži chci na závěr vyzvednout nádherný tenor Simeona Espera (Walter), neskutečně se mi líbí jeho barva hlasu. Ta, navíc spojená s výbornou technikou dělá z tohoto Američana perlu, která je na můj vkus až příliš skryta.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

V ženských rolích se uvedly dvě dámy velkého světového renomé, dvě jména, která obdivují posluchači napříč kontinenty. Venuše sice není rolí, ve které by mohla ruská mezzosopranistka Ekaterina Gubanova nějak významně zazářit, v rámci svého partu ovšem udělala vše proto, aby byla ve svěřené postavě referenční, svému jménu čest dělající protagonistkou. Hlavní událostí pro mne samotného tak byl fakt, že se mi prvně dostalo příležitosti slyšet Dorotheu Röschmann ve wagnerovské roli. Snad jsem si ji jako Alžbětu takto přál, snad jsem si ji takto přímo i vysnil, přání bylo splněno, sen se stal skutečností. Tolik zájmu o detailní vyjádření všech možných aspektů, které role andělsky smýšlející ženy skýtá, jsem snad v rámci živých představení Tannhäusera ještě neslyšel. Odcházel jsem nadšen s přiblble spokojeným výrazem značícím zážitek až nečekaný.

© ElegantClassics
© ElegantClassics