Stephen Gould a jeho úchvatný Tannhäuser v Deutsche Oper Berlin

17.02.2017

© Miloš Bittner - ElegantClassics (James Rutherford, Ricarda Merbeth, Stephen Gould))
© Miloš Bittner - ElegantClassics (James Rutherford, Ricarda Merbeth, Stephen Gould))

Představení, jež se neslo ve znamení záskoků, to byl Tannhäuser v režii Kirsten Harms, který se hrál v Deutsche Oper Berlin v neděli 12. února. Původně ohlášeného Donalda Runniclese na dirigentském stupínku vystřídal německý dirigent Axel Kober (1970) a bylo tak zajímavé poslouchat, jak a čím se bude jeho hudební přístup lišit od produkce v Bayreuthu, kterou sebou nosím v hlavě od léta roku 2014.

Milovníkovi Wagnerova díla není třeba představovat interpreta hlavní role. Stephen Gould je pilířem světových divadel. Je etalonem toho, jakým způsobem se může a má Richard Wagner zpívat, je sumou všeho, co má pěvec, o kterém lze takto psát, mít. Nedává prostor k jakýmkoliv jiným reakcím než nadšeným a jako fantastický hrdina představitel titulní role příběhu si tak mohl i v tento večer opět vychutnat bouřlivé ovace berlínského publika.

Vzhledem k nemoci musela představení náhle vynechat půvabná finská bouře Camilla Nylund. Pro zvládnutí dvojrole Alžběty a Venuše bylo vhodné najít adekvátní náhradu. To se takřka podařilo. Ricarda Merbeth si odskočila z Mnichova, kde ji hned na druhý den čekalo vystoupení v roli Chrysothemis ve Straussově Elektře. Náhlý záskok v Berlíně tak musí být brán jako obdivuhodný čin. Merbeth je světově uznávanou pěvkyní a její hlas má vysoké kvalitativní parametry, dominovala svými skálopevnými čistými výškami a intenzitou výrazu. "Dich, teure Halle" bylo výtečné, podmanivostí zpěvu a něhou se však v "Allmächt'ge Jungfrau, hör' mein Flehen" přednesu výše zmiňované Nylund rovnat nemůže.

Excelentním a prvotřídním Wolframem byl britský basbarytonista James Rutherford. Zaujal i svým hereckým projevem, ve kterém demonstroval, že i z mála možností lze vytěžit maximum. Jeho nádherný témbr zněl v obrovském divadle, jakým Deutsche Oper je, barevně a hutně. Pěvec se doslova mazlil s každým slovem a celkově lze jeho účinkování označit jako obrovský úspěch. Hermanna nezpíval původně ohlášený chorvatský pěvec Ante Jerkunica, nýbrž zkušený Němec Albert Pesenfdorfer. Ten vládne středně mohutným a příjemně zabarveným znělým basbarytonovým hlasem. V menší roli Walthera mě velice zaujal Němec Attilio Glaser. Jeho čistě znějící, otevřený a zvučný tenor před sebou může mít velkou budoucnost. Ze svého pohledu jej řadím k nejzajímavějším objevům posledních let!

Stejně jako například ve Vídni, i v Berlíně byla bohužel pro provedení zvolena Drážďanská verze. Nemám ji příliš v oblibě, nenabízí okamžiky, které patří k mým oblíbeným. Je paradoxní a úsměvné, že na tzv. "pařížskou" verzi si člověk v nedávných minulých letech mohl a doufejme, že v některé z příštích sezón stále bude moci zajet do Drážďan. Tannhäuser je dílem myšlenkově hlubokým tak, že do zákoutí jeho významu běžná posluchačova mysl nemá šanci proniknout, nemluvě o tom, že to ani nemusí být posluchačovým zájmem. I jeho vnější krása je díky Wagnerově hudbě nepopsatelná, a tak se není možné divit, že si s ní v této hmatatelné formě leckdo vystačí.