Recenze CD: Francesca Dego a Francesca Leonardi – Suite Italienne

05.12.2018

Předchozí disk italské houslistky Francesci Dego byl o houslových koncertech, tedy o dílech, na kterých vedle instrumentalistky spolupracoval i orchestr. Návrat ke komorní hudbě se dal opět očekávat a přichází ve formě disku, který je nazván Suite Italienne. Deutsche Grammophon tímto mladé houslistce dalo příležitost, vyjádřit své hudební i mimohudební cítění prostřednictvím skladatelů, kteří posluchače celosvětově oslovují - Ottorino Respighi a Igor Stravinskij, a také komponisty, který by si pozornost hudbymilovných posluchačů výrazně více zasloužil.

Nové CD je tak záslužným počinem, které na světlo opět více přináší umění Maria Castelnuova-Tedesca. Tento muž se narodil roku 1895 ve Florencii, zemřel ve Spojených státech amerických roku 1968. Byl osobností, která byla známa jak mezi veřejností, tak mezi těmi nejuznávanějšími hudebníky své doby. Jmenujme alespoň Jaschu Heifetze, Andrése Segoviu či Igora Stravinského. Krásnou dobovou fotografii Tedesca s posledně jmenovaným komponistou nalezneme v příkladně graficky a obsahově provedeném bookletu. Italská pobočka Universal music tak přináší album ve velkém stylu.

Jedním dechem je nutno dodat, že ve velkém stylu hraje i pianistka, jíž dali rodiče rovněž jméno Francesca. Francesca Leonardi má skutečně osobitý styl a říz. V mladém uměleckém těle, je mladá a dravá muzikantská duše, která ovšem obdivuhodně vyjadřuje i tišší a niternější části své umělecké duše. Pomocníky jí jsou ovšem i sami skladatelé. Její noblesní hra je příjemně poslouchatelná jak v Respighiho pěkné houslové sonátě v B moll, tak ve Stravinského Italské svitě "Pulcinella". Z nahraných děl Castelnuova-Tedesca lze za centrální považovat Baladu op. 107. Dvanáctiminutová skladba je kompozičně velmi zajímavá a ukazuje na skladatelův cit pro sladění nástrojů, pro které je napsána. Dego si zde s Leonardi vřele pohrávají jak s hudebními motivy, tak s nástroji samotnými (opravdu nádherně znějící housle Francesco Ruggeri - Cremona 1697, temperamentní zvuk klavíru Fazioli concert grand model F278, číslo 2053). Ač mi v jejich podání nejlépe vychází přístup k hudbě Igora Stravinského, právě Tedescovu baladu jsem si se zájmem poslechl nejvíc krát.

Za velepříjemnou část alba lze považovat tři závěrečné části nahrávky, na kterých nalézáme šestiminutovou Rosinu (samozřejmě dle Rossiniho) a stejně dlouhého Figara (samozřejmě toho Mozartova) s téměř čtyřminutovou Violettou (na motivy Verdiho). Úchvatná práce Tedescova v senzační interpretaci dam, které zní jako ideální duo a které snad ani nemají jakékoliv technické limity, je ideálním zakončením disku, na který se doma rozhodně prášit nebude.

www.francescadego.com

www.francescaleonardipiano.com