Recenze CD: Tři nová alba s nahrávkami děl Richarda Strausse na labelu Pentatone

26.08.2018

Objevování nahrávek Richarda Strausse je vždy velkým dobrodružstvím a poutí, která snad nikdy nekončí. Kupříkladu jsem dlouhodobě nebyl nikdy spokojen s nahrávkami Dona Quijota. Straussův opus č. 35 mě doposud nenadchl ani v interpretaci takových mistrů, jakými jsou Karajan, Reiner, Munch, Zinman či Levine. Musel to být až snímek dnes trošku již nenápadného Rudolfa Kempeho z roku 1958, který tento dirigent realizoval v neméně nenápadném, ale o to více pěkném (doporučuji jej v Berlíně navštívit) Grunewaldkirche s Berlínskými filharmoniky pro nahrávací společnost EMI. Úžasná věc, kdo neslyšel, neví jaký ve skutečnosti (samozřejmě vyjma živých koncertů) Straussův Don Quijote je! Na violoncello hraje Paul Tortelier a celkově snímek sahá až na Olymp.

Zpět ale k labelu Pentatone tak, jak jej uvádí titulek našeho dnešního povídání. Nestává se moc často, aby během tak kratičkého časového intervalu jedna nahrávací společnost vydala tři nahrávky třech různých dirigentů s třemi různými orchestry a byl na nich jeden komponista. Pentatonu se to "stalo" a poslech je to minimálně ve dvou případech výborný a v jednom velmi dobrý. Tentokrát to není Don Qujiote, ale Alpská symfonie, Život hrdinův s Burleskou a Schlagobers.

Britský dirigent Jonathan Nott byl dlouholetým šéfdirigentem u Bamberských symfoniků (vystřídal jej Jakub Hrůša), počínaje rokem 2017 je šéfdirigentem u švýcarského Orchestre de la Suisse Romande a letos v ženevské Victoria Hall nahrál nepříliš známou svitu op. 70a z baletu Schlagobers (šlehačka) z roku 1924. Čtyřicetiminutová partitura plná vtipu, přívětivých orchestrálních barev a rytmů je objevným nahrávacím počinem a orchestr pro Notta ze svých uměleckých kvalit vytáhl to nejlepší, co má k dispozici. Výsledkem je vysoká laťka, která by mohla být výzvou pro Thielemanna a Staatskapelle Dresden. Přijme ji? Doplňme, že součástí alba je i hudba Debussyho (Hry) a Ligetiho (Melodie z roku 1971). Nic to ovšem nemění na faktu, že je nosným sloupem snímku Strauss.

Dalším skvělým počinem, tentokrát za účasti dvaatřicetiletého famózního ruského pianisty Denise Kozhukhina, je nahrávka z dílny umístěné v Amsterdamu. NedPhO-Koepel v roce 2017 hostil tým, který se dále skládal z Nizozemského filharmonického orchestru, před jehož hráče se směle a ambiciózně postavil Marc Albrecht. Německý dirigent je v Nizozemku šéfdirigentem (též opery) od roku 2011 a nedávno zaujal i svým pojetím partitur Růžového kavalíra a Elektry (nahrávky pro Challenge classics). Dvacetiminutová Burleska z roku 1890 je virtuózním kusem, který přímo vybízí k poslechu a podání Kozhukina je ve spojení s technicky vyspělou a průzračnou hrou orchestru přímo pohádkovým pozváním k poslechu známe symfonické básně Život hrdinův. Ta je zahrána a digitálně zaznamenána takovým způsobem, že stojí v čele dnešních představovaných titulů. Byl zde nalezen ještě zajímavější zvuk než u straussovského záznamu Jonathana Notta. 

Z výše uvedeného vyplývá, že jsem byl nejméně zaujat hrou Frankfurtského rozhlasového orchestru, který za účelem nahrávání v místní Alte Oper řídil čtyřicetiletý kolumbijský dirigent Andrés Orozco-Estrada. Alpská symfonie byla ovšem největší výzvou a má také největší konkurenci v případě přímé konfrontace. Neunáhleme se tedy s prostým konstatováním, že se nezadařilo tak, jak se zadařit mohlo. Jde o nový přístup, o čerstvý vítr, který možná uhodí na hlavičku hřebíku až s odstupem doby. Veďme i tento počin v patrnosti, jeho čas ještě třeba přijde. Mění se doba, mění se představy a požadavky a preference jiného posluchače mohou být v závislosti na vkusu zcela odlišné. Žádné "pořadí" není dogma a vždy je třeba naslouchat pocitům vlastním.