Recenze CD: Joyce DiDonato - Songplay

05.04.2019

Jestli z někoho přímo prýští energie, nadšení z života a z toho co dělá, je to Joyce DiDonato, mezzosopranistka, která sklízí ovoce svého talentu a svého atraktivního zevnějšku. Před řadou let si toho samo sebou všimli i lidé, zabývající se nahrávacím průmyslem a je potěšitelné, že výsledek má vždy podobu, která je stylová a nepřecházející na stranu pusté komerce. Každý projekt Joyce DiDonato je promyšlený, obohacující a hodnotný, nejinak je tomu u alba Songplay labelu Erato, na kterém se americká pěvkyně sešla s několika úžasně hrajícími instrumentalisty.

Když slyším Charlieho Portera, jak hraje na trubku (či ve dvou případech též na křídlovku), vybaví se mi, co ve své době na tento nástroj vyváděl Miles Davis a další kluci typu John Coltrane, Ornett Coleman nebo Bill Evans - zde ovšem třikrát saxofon. Slyším-li, jak do toho tluče Jimmy Madison, v hlavě mi zní bubeník Shelly Manne, úžasný pianista a aranžér celého alba Craig Terry mi připomene Cecila Taylora, Gila Evanse a nedávno zesnulého André Previna. Máme tu i legendu v podobě dokonalého Chucka Israelse (narozen 1936) - vždyť právě alba s Cecilem Taylorem a Billem Evansem, na kterých tento chlapík na kontrabas hraje, a která byla nahrána koncem 50. a začátkem 60. let 20. století, jsem nedávno poslouchal!

No a tohle se sešlo (ještě spolu s hráčem na bandoneon, jímž je Lautaro Greco) s Joyce DiDonato a výsledkem je dokonalá spoušť v podobě dechberoucího vokálně-jazzového alba Songplay. Mít jej i nemít je nesmysl. Pokud si jej nepořídíte, přijdete o velký zážitek, pokud si jej pořídíte, díky tomu, že jej budete chtít poslouchat bez ustání, přijdete o spoustu jiných zážitků, které dar jménem život nabízí. Samozřejmě, berte to jako nadsázku, která má jediný účel - donutit Vás, si to též poslechnout, budete nadšeni!

Nahrávalo se v březnu roku 2018 v Kalifornii a i čistě z pohledu sejmutí zvuku je album výtečné a aspirující na některé světové ocenění této kategorie. Třináct tracků je, jak již bylo řečeno, geniálně aranžovaných Craigem Terrym (čtrnáctý "Lean Away" je jediný připraven Andrewem Thomasem), vás přenese do světa, ve kterého je vedle plnotučného agregátu v podobě vokálu DiDonato spousta prostoru i pro jednotlivé hochy. Ocitáme se v jazzové aréně plné rytmů a technicky vybroušených sólistických vystoupení. Tklivost střídá jásot a přechází v nostalgii, která je hnedle zase v kontrastu se žhavým rytmem. Máme tu vokální výzvu v podobě Vivaldiho (opery Arsilda a Giustino), hudbu Jerryho Bocka v perle "Will he like me?" z muzikálu She loves me!, hudbu Duka Ellingtona i Giuseppe Giordaniho. Svět starý (Francesco Conti) zní báječně vedle světa nového (Gene Scheer), Terry vzal pod svá křídla s výstavním umem i práce, jejichž autory jsou Caccini, Torelli a pak i Richard Rodgers a další. Chtěl bych zažít živý večer, který by byl prokomponovaný všemi těmito kusy, atmosféra by byla nenahraditelná. Pagliacci, o kterém Joyce zpívá v písni "I´m afraid the masquerade is over" a který je tak vtipně zanotován trubkou v tracku č. 3 však zní báječně i z disku, a tak neteskněme a prostřednictvím tohoto alba o daném večeru alespoň sněme!