Recenze sluchátek SIVGA PHOENIX s hudbou labelu ACCENTUS

30.11.2020

Sluchátka čínské značky SIVGA se u nás neprodávají, dvě nejlepší možnosti, jakým způsobem je pořídit, jsou německý Amazon a AliExpress. Obojí funguje, nebojte se toho! Naposledy jsme se věnovali napůl otevřenému modelu SV004, nyní jsme měli velmi dlouhou periodu, při které jsme se seznamovali s modelem více než dvojnásobně dražším - přilétá Phoenix. Měniče jsou v zaběhlém stylu, dynamické magnety stále letí, a i společnosti jako Sennheiser či AKG se ani jiným nevěnují. Docílit s nimi lze samozřejmě velkých výsledků, důkazem je Phoenix.

Pokud se mi líbila SV004, Phoenix je ještě o level výše a dostal-li bych zadání, abych z každých sluchátek, která znám a používám vybral to nejlepší a složil svá ideální, Phoenix by měla výraznou úlohu. Konečně někdo přišel na to, a zde zmíním jako odstrašující a směšný případ sluchátka HiFiMan Sundara, která musel konstrukčně řešit někdo mimořádně neschopný. U Phoenix nastavitelný hlavový oblouk svým tvarem kopíruje konstrukci pevného hlavového oblouku. Jednoduché, vizuálně atraktivní, praktické a logické. Dřevěné mušle zůstaly, překrásný stříbrný kruh do nich vložený je pastvou pro oko, velmi povedené jsou i náušníky. Hybridní materiál je jako stvořený pro horké letní dny, s potem si poradí náramně, nyní v zimě má tato věta, vím, největší váhu. Středně velké ucho se do průměru vnitřního okraje vejde ideálně. SIVGA nyní nově přidala upgrade v podobě upravených náušníků, mě osobně by věc ovšem nenapadlo řešit! Ty které jsou součástí balení mi dokonale vyhovují. 

Díky svému atraktivnímu designu s decentním prostorovým podáním (stále mluvíme o designu) jsou SIVGA Phoenix dokonalou volbou pro dámy, které nechtějí "svůj" design a osobní šarm ztratit ani při poslechu hudby. Obdobná varianta neexistuje. Nízká impedance a opět pěkně materiálově řešený signální kabel, který je tentokrát veden do obou mušlí, dokresluje možnosti použití. V balení je dodáváno bytelné pouzdro, které dlouhá léta Vaši vstupenku do světa audio produktů SIVGA skvěle ochrání. A mimochodem, do stejného obalu lze vložit i sluchátka řady SV! Opačně to možné není, pro úplnost dodejme, že Phoenix nejsou skládací ani jakkoliv tvarovatelná.

Tak jo, vypadají parádně, blahodárně a netuctově působí již i svrchní krabice. Jak ale dál? Rozdíl oproti řadě SV je ve zvuku diametrální - aby ne, cena je vyšší o nemalý peníz. Vzhledem k okolnostem se ale vyplatí šlápnout na pedál. Pokud některé nahrávky klasické, jazzové i rockové scény u SV brzdilo tělo jejich měničů, Phoenix jsou plnokrevnou a impozantně se naparující poslechovou variantou. Nešetří se, štíhlost nečekejme, nenajde se nahrávka, která by kazila poslech v podobě nepřirozených sykavek, nedostatku objemu či dynamiky. Je zde ukázková vyváženost v celém frekvenčním spektru. Ano, líbivá a zábavnému poslechu vycházející vstříc, ale o to přeci jde, že.

Nejlépe se sluchátka profilují na nahrávkách, jímž dal někdo nádech poctivé dávky audiofilství. Toto bez kompromisů splňují takřka veškeré snímky labelu Accentus a pojďme se proto v rámci sluchátek SIVGA Phoenix zaměřit právě na ně. Toto spojenectví je náramně žádoucí.

Začněme od klavíru. Nahrát jej, zdálo by se jako snadný úkol, odhaduji ovšem, že až už 60% všech snímků, které jsem kdy slyšel, si "inženýři" nedokázali poradit a klavír má co do svého potenciálu v přirozenosti zvuku hodně daleko. Štěstí měl ovšem rumunský klavírista Daniel Ciobanu. Jeho Steinway Grand Model D se v lipském Gewandhausu podařilo do digitální podob převést takřka 1:1 a zejména hned úvodní Prokofjevova sonáta č. 7, která otevírá profilové album vydané v tomto roce, je fenomenální ukázkou virtuózní hry. Že je tato superlativa možno vyslovit rovněž díky profesionalitě záznamu a excelentní zvukové transparentnosti sluchátek SIVGA Phoenix je pozitivně do očí bijící. Ciobanu samo sebou hraje i "svého" George Enesca, atraktivně přidává i Debussyho a Ference Liszta.  

Za jeden z nejzajímavějších příspěvků do letošní slavnostní beethovenovské diskografie lze bez nadsázky považovat Trio pro housle, violoncello a klavír C dur, které vzešlo z aranžmá Carla Reinecka ze slavného Beethovenova trojkoncertu! Na housle hraje můj oblíbenec Gidon Kremer, přidala se precizní violoncellistka Giedré Dirvanauskaite a pianista Gerogijs Osokins. Výsledek je neobvyklý a zároveň velkolepý zážitek v podobě poctivého komorního muzicírování, tak jak je umožnili individuální výkony fenomenálních instrumentalistů, ale i tým nahrávající v polských Katovicích. Hudební síň Karola Szymanowského zachytila nádherné barvy a nuance, které delikátně do uší předávají sluchátka Phoenix. Všimněme si zpěvu houslí a plnobarevné sytosti violoncella. Vše separováno, ale zároveň souzněno a pečlivě přibaleno ke klavíru, který není jakousi neforemnou a nečitelnou hmotou, jak to tak bývá, avšak plnohodnotným jiskřivým proudem zvuku. U Accentus pochopitelně polští přátelé disk doplnili o kouzelné Chopinovo trio. 

A zase klavír? Přirozeně, vždyť je to právě tento nástroj, který ke klasické a jazzové hudbě přivádí miliony posluchačů. Sunwook Kim se narodil v roce Olympijských her v Soulu (1988) a patří k dalším umělcům, stojícím za povšimnutí. Ne náhodou se špičkový label Accentus postaral o zaznamenání jeho koncertu se Staatskapelle Dresden v koncertní umělecké síni v samotném hlavním jihokorejském městě. A Brahmsův mohutný první klavírní koncert nemohl dirigovat nikdo jiný než se saským orchestrem významně spojený Korejec Myung-Whun Chung. Výsledkem je poctivý německý zvuk v osobitém uměleckém kabátě jednoho z největších dirigentů současnosti v autentickém domácím prostředí obou výše jmenovaných umělců. Nahrávalo se živě a atmosféra, která celou nahrávku provází jako nepopsatelně vzrušující element nahrává plné živelnosti Phoenix. Smyčce jsou vykresleny jako slunečnice od van Gogha, svítí a neunavují, přitahují naši pozornost a máme tendenci si je pouštět znovu a znovu. Orchestrální aparát Staatskapelle Dresden je zachycen v plné dynamice a všimněme se působivých a až delikátních detailů, které Phoenix prokreslují! Hoboj je štíhlý, ale nezaniká, žestě triumfují, ale nejsou v jakémkoliv konfliktu s ostatními zvukovými nástroji.

Je tomu opravdu náhodou, že i na čtvrté nahrávce nahrávací společnosti Accentus, o které si dnes povídáme, opět zní klavír. Tentokrát tu máme litevskou klavíristku Onute Gražinyte. Toto jméno si je nutné zapamatovat, věřte, že máte-li rádi klavírní literaturu, ještě o této mladé umělkyni uslyšíte. S Litevským národním symfonickým orchestrem dirigovaným Modestasem Pietreasem realizovala nahrávku díla Lamentate, jejímž autorem je žijící legenda Arvo Pärt (1935). Tak jako rád objevuji neznámá díla současných komponistů, tak rád je poslouchám na různých zařízeních. SIVGA se zde opět postarala o triumf. Zvuk litevského tělesa je absolutně odlišný od zmiňované drážďanské Staatskapelle, SIVGA tedy probouzí a věrně čte to, co je zaznamenáno, nemusíme se s těmi to sluchátky bát, že budou svým rukopisem zatvrzele přehrávat zvuk ve svém naladěném formátu. Kdepak, tato sluchátka jsou naopak báječným nástrojem k přirozenému porovnávání a nesmlouvavé konfrontaci nekonečného počtu nahrávek. Vrátím-li se ovšem k samotné nahrávce Lamentate, k disku, který je doplněn i o další Pärtovy sólové skladby (ale i o slavné Fratres s violoncellistou Edwarde Kingem), nemohu se zbavit pocitu, že pokud bych si měl z letošní nabídky nových titulů klasické hudby vybrat právě jeden, který bych označil za nejvýjimečnější, jak z pohledů technického, tak z pohledu kompozičního a interpretačního by to bylo právě toto album.

Obdivovat prostřednictvím sluchátek balet? Ano a jak! Balet je pastvou pro duši i tělo, pro oči i sluch. Na jeho živých provedeních nalezneme kromě lidského hlasu absolutně vše. Vedle audio nahrávek se na značce Accentus starají i o zaznamenávání obrazu na nosiče Blu-ray a DVD, zde konkrétně se jedná o balet Romeo a Julie, který byl v Curyšském operním domě kamerami zachycen v červu roku 2019. Co má balet společného s recenzí a dojmy ze sluchátek SIVGA Phonix? Mnohé! Michail Jurowsky orchestr Philharmonia Zurich (dříve ovšem obyčejný orchestr Curyšské opery, novodobě kvůli marketingu přejmenován na honosnou Filharmonii) připravil s výrazným zápalem, zárukou skvělého zvuku je samozřejmě producent Paul Smaczny, dokonalé harmonie mezi ním a obrazem (režie Michael Beyer), choreografie Christian Spuck - první umělecká liga na všech frontách. Katja Wünsche je okouzlující Julie, William Moore je atraktivní Romeo. Tanec rytířů zná každý a Phoenix díky kvalitě záznamu švýcarského tělesa opět báječně jiskří. Jejich měniče reprodukují Prokofjevovu geniální hudbu s elegancí a noblesou, výšky mají přirozenou texturu a jsou v harmonii se středními kmitočty. Účinek je zdvojnásoben vizuální podívanou, přesto, i pokud bychom se pouze zaposlouchali, i se zavřenýma očima bychom tanec viděli.

Andris Nelsons spolu se svým Gewandhausorchestrem přesně splnil to, co jsem si přál. Pro video záznam (opět Blu-ray i DVD) pořídit všechny tři symfonie Petra Iljiče Čajkovského. Pětku a šestku jsme recenzovali samostatně, na řadu konečně přichází má oblíbená symfonie č. 4. Každá návštěva Gewandhausu pro mě je velkou a akusticky štědrou událostí a je báječné, mít možnost se do tohoto koncertního sálu vracet i prostřednictvím obrazu a zvuku (na obojím se podílelo mnoho českých techniků!). Nevím, zda je to tím, že jsem se právě na záznam čtvrté těšil nejvíce či zda je to tím, že jsem si pro její poslech zvolil právě sluchátka SIVGA Phoenix, ze všech tří disků jsem si právě tento užil nejvíce (pro zajímavost, pátou jsem poslouchal se Sennheiser HD58X jubilee a šestou s Philips Fidelio X2) a nerad bych, aby recenze těchto sluchátek vyzněla nekriticky jednostranně pozitivně, já na nich ovšem ani zde nenalezl ani nejmenší zádrhel. Vzpomeňme slavnou hornovou pasáž, případně, zaposlouchejme se do jakéhokoliv nástroje nebo do jakékoliv nástrojové skupiny, já vždy slyším zvuk orchestr, nikoliv zvuk sluchátek tak, jak si právě ony zvuk orchestru představují. A to je pro mě to nejvýznamnější hledisko měřítko toho, jak se skutečně tento v Číně vyrobený produkt dostal ke špičce dnešní reprodukční sluchátkové techniky. Na stejném koncertě ještě zazněla hudba Mieczyslawa Weinberga (1919-1996), konkrétně koncert pro trubku op. 94 (světový sólista Hakan Hardenberger). Vedle toho, že je to přenádherná hudba, interpretova trubka opravdu na tomto záznamu zní jako trubka. Co více chtít?