B. A. Zimmermann a Wagnerův Siegfried s Runniclesem v Berlíně na Musikfestu

21.09.2018

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Je to již rok, co jsme psali o koncertu orchestru Deutsche Oper Berlin v sále Philharmonie, na kterém zaznělo koncertní provedení třetího jednání Wagnerovy Valkýry. Letos se před své těleso na tomto speciálním večeru, jenž byl součástí Musikfest Berlin opět postavil Donald Runnicles a je nutno říci, že nás znovu provedl neobyčejně zajímavým večerem. Než se tak dostaneme k dalšímu Wagnerovi, který ses stal formou koncertního provedení některé z částí Tetralogie už tradicí, zmiňme se o tom, co předcházelo v první polovině večera.

Stálo to za to! Nápad, sednout si přímo před zdejší monstrózní varhanní aparát vyústil v zážitek, na který nikdy nezapomenu. Samo sebou znám akustický účinek varhan z Rudolfina, dále ale i z klášteru Göttwig či ze slavného místa odpočinku Martina Luthera, tedy ze zámeckého chrámu ve Wittnebergu. Vždy to však byl "klasický" repertoár. Nyní se jednalo o zcela jiný šálek kávy, jímž byly kompozice Stille und Umkehr a Photoptosis německého skladatele Bernda Aloise Zimmermanna (1918-1970). Skladby pro velký symfonický orchestr, který byl mj. značně rozšířen o sekci bicích nástrojů, u kterých si jsem jist, že by se jich zalekla leckterá neohrožená evropská armáda druhé poloviny 19. století. Kompozice monstrózní dynamiky, nezkrocené síly a neutuchající energie v kombinací s exhibicí jednotlivých nástrojů, do kterých je nutno na prvním místě zařadit právě i zmiňované varhany zcela jistě polovinu posluchačů vyděsila, druhou však zcela určitě rovnocenným způsobem nadchla. Řadím se ke skupině šťastné a děkuji za objev, který z hlavy jen tak nevypustím.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Dominantní částí koncertu bylo provedení třetího jednání Siegfrieda. Runniclesův Wagner se mi vždy velmi líbil, v Deutsche Oper jsem jej slyšel v počtu větším, než velkém a i v popisovaný večer zněl tak, jak je zhýčkaný berlínský posluchač zvyklý. Provedení mělo v roli Wotana jméno z největších. Michael Volle je na špici své kariéry, jeho hlas je z pohledu techniky jako studnice dovedností a po neúspěších, za které lze označit odřeknutí dvou kompletních Prstenů (Vídeňská i Berlínská státní opera) v nedávných letech, by konečně mohlo přijít i trochu toho štěstí a plnohodnotné nastudování role Wotana pro některý z prestižních evropských operních domů. V únoru roku 2019 se ovšem lze těšit na kompletní koncertní provedení Valkýry se Simonem Rattlem a Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu v Herkulově sále v Mnichově. Vstupenky se již několik dnů prodávají, váhat není možné! Novozélandský tenorista Simon O´Neill je pěvcem dobrým, zde to však končí. Coby propagovaná osobnost se úspěšně prezentuje po celém světě, do špičky však zcela jistě nepatří. Jeho hlas je v porovnání s jinými (Gould, Vinke, Schager, J. H. Morris, Brenna, Mohr, Franz ale i Ryan - jmenujeme-li aktivní Siegfiedy) tenký, neobsažný a matný. Zpíval tedy Siegfrieda (nikoliv výjimečně), ale jakoby Mime provedl některou z dalších vylomenin a začal zpívat roli, která mu až zase tolik nenáleží. O´Neill nic nepokazil, to nikoliv, zazpíval, jak mohl, dle svých možností, příroda ho ovšem neobdarovala obdivovatelným materiálem.

Zbývají dvě dámy. Erdou byla slibná a hlasově i výrazově suverénní Rumunka Judit Kutasi. S Vollem si báječně sedla a rozhodně nebyla doplňkem, který by odezněl do ztracena. Uslyšíme o ní více a více a nejlépe naživo! Po loňském úspěšném ztvárnění Brünnhildy v koncertním provedení třetího jednání Valkýry se letos Allison Oakes zaskvěla v roli Isoldy na Wagnerově červnovém festivalu v Budapešti (vedle Petera Seifferta s Adamem Fischerem - jako záskok za Anju Kampe). Loňská lehká berlínská nesmělost byla letos v září ta tam a Britka svým sopránem rozjasnila celý obrovitý prostor skvostné berlínské posluchárny. Dodala tak večeru punc vynikající kvality a zasloužila si potlesk, který byl dozajista patřičnou odměnou.