Nový Siegfried ve Chemnitzu s Danielem Kirchem a Ralfem Lukasem

24.10.2018

Photographer © Nasser Hashemi
Photographer © Nasser Hashemi

Zábavný seriál o čtyřech dílech se v Saské Kamenici dostal k dílu třetímu a tím, jak všichni víme, je Siegfried. Ano, mluvíme nyní v trochu humornější formě o Prstenu Nibelungově našeho oblíbeného skladatele, libretisty a myslitele Richarda Wagnera. Navštívil jsem první popremiérové představení a opět musím přiznat, že jsem z Chemnitzkého operního divadla odjížděl s velmi dobrými pocity.

Třetí část Prstenu a třetí dáma režisérka. Tentokrát Sabine Hartmannshenn, německá umělkyně mladší generace. Nelze jí rozhodně upřít mnohavrstevnost pohledů jak na Siegfriedův příběh, tak na psychologii jednotlivých postav, které se kolem tohoto humpoláckého chlapíka pohybují. Bodovala zajímavými nápady, které dokázala za pomoci aktivních pěvců-herců na scéně použít. Nepříliš zajímavým se ovšem jevilo ztělesnění draka prostřednictvím statistů s nasazenými zlatými maskami - opravdu žádný zážitek, až přespříliš realistickým výstřelkem pro leckoho pak mohlo být Alberichovo znásilnění mladé dívky na začátku druhého jednání. Mladičký Hagen, který byl touto dobou již v Nibelungově škole života a pohyboval se s ním po scéně (a neopomněl kopnout do znásilněné nešťastnice) mi do toho všeho také příliš neseděl. Proč ovšem vlastně? Z jiného úhlu pohledu ano. Alberich, i přes to, že se zřekl lásky, dokázal splodit syna a evidentně se chtěl pojistit a bez ustání se pokoušel o dalšího. Připomínky lze mít, Siegfried je ale natolik dlouhá opera, že režisérské klady převažovaly a to je z celkového pohledu důležité. Je nutno vidět a udělat si vlastní názor.

Photographer © Nasser Hashemi
Photographer © Nasser Hashemi

Kostýmy měla na starost Susana Mendosa a zmiňme se o některých z nich v rámci povídání o pěvcích. Začít kýmkoliv jiným než hlavní postavou, je nemožné. Daneil Kirch mne lecčím příjemně překvapil, ba je možno říci, že ničím nezklamal. V hlase má zádumčivost a hrdost, náznaky kovu a příjemně poslouchatelné zastřenosti. Vysoké tóny by sice mohly znít jiskrněji, techniku má však výbornou a v roli Siegfrieda se cítil jako doma. Jeho barva hlasu je skutečně jednoduše identifikovatelná a již nyní se nemohu dočkat jeho Siegfrieda v Soumraku bohů (22. prosinec - chce se někdo přidat?). Oblečen byl ovšem příšerně. Kirch je normální vzhledný chlap a jako Siegfried mohl přeci být vyobrazen jako neotesaný "přírodňák" s mnoha zlozvyky a nedostatky, ale v rovině běžného koukatelna a nikoliv v roli spíše legračního individua. Pokud by si úlohu a kostým prohodil s Mimem, kterého fantasticky zazpíval a odehrál Arnold Bezuyen, nikomu by to nepřišlo divné a snad by to i sedělo lépe. Vkus je vkus, někomu se zcela jistě i takto líbil. Poutník, či chcete-li Wotan v podání Ralfa Lukasa, bylo tím nejlepším, co bylo v Chemnitzu možno onen večer slyšet. Zkušený pěvec, jež je známý a vyhlášený na mnoha světových scénách, se ukázal v nádherném světle. Hřměl a hrozil, zoufal a doufal - vše v překrásném basbarytonovém hávu.

Photographer © Nasser Hashemi
Photographer © Nasser Hashemi

O velký výraz se snažil Bjorn Waag v roli Alberiche, alespoň u mě se to ovšem nesetkalo s odpovídající kvalitou zpěvu. Obsah byl jaksi povrchní a ne zcela adekvátní roli. Hlas to není nezajímavý a je nutno přiznat, že by bylo záhodno tohoto pěvce slyšet znovu a zřejmě i v jiné úloze. Na příkré soudy je času dost a nebyly by fér. Věřte či ne, ač jsem to nestudoval, ornitologem bych mohl být hned a jistě již tušíte, že se mé myšlenky ubírají k "Deru Waldvogelovi", čili k ptáčku, který toho má mnoho na svědomí. Zpívala jej sopranistka Guibee Yang, která pochází z Jižní Koree a je již několik sezón členkou místní opery. Byla jednou z hejna ptáčků, které jsem již v Siegfriedovi za ta dlouhá desetiletí a staletí slyšel (ano, tolik je mi již let) a je velkou radostí říci, že byla jednou z těch absolutně nejlepších. Sladký, mnohabarevný, zralý a zdravý, křišťálově čistě zářící soprán. Pokud byl úbor Siegfriedův z kategorie hrozných, pak ovšem ten, který bal navlečen Deru Waldvogelovi, byl přímo příšerný. Nutno vidět, (ne)váhejte, (ne)stojí to za to. Simone Schröder byla Erdou, která dala patřičný náboj své scéně s Poutníkem na mystickém počátku třetího jednání. Žádného pěvce kromě Siegfrieda v Siegfiedovi, nemůže více naštvat cokoliv jiného, než fakt, že na poslední půlhodinku přichází svěží a odpočatá pěvkyně, zpívající Brünnhildu. Onoho večera to byla Christiane Kohl. Ta se již velmi pěkným způsobem uvedla ve Valkýře coby Sieglinde. Jako Brünnhilda dokázala v mnohém využít svůj velká potenciál. S dalšími léty přijde zcela jistě jeho plné vytěžení a z Kohl se může stát zajímavý exponát, který bude vyhledáván v mnoha luzích a hájích. Pro tentokrát vše ještě nevyšlo tak, aby to mohlo být označeno za dokonalé, bude-li ale tato dáma tvrdě pracovat, uslyší o ní mnozí. Moc jí to přeji!

Představení dirigoval mladičký Felix Bender a ve srovnání s Guillermem Garcíou Calvem (Zlato Rýna, Valkýra) mi přišel rozvážnější a jaksi klidnější. Byl to poctivě oddirigovaný večer a velkou v roli v tom sehrála Robert-Schumann-Philharmonie, kterou lze řadit k zdařile připraveným operně-symfonickým orchestrálním tělesům.