Andreas Schager jako Tannhäuser a Emma Bell jako Alžběta a Venuše v Deutsche Oper Berlin

26.11.2017

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Inscenace Tannhäusera v režii Kirsten Harms nabízí několik zajímavých momentů, které režisérka velmi dobrým způsobem včleňuje do příběhu, jenž opakovaně láká k poslechu a návštěvám v divadlech zejména kvůli melodice Wagnerovy hudby. Dalším lákadlem k navštívení Deutsche Oper v jiném obsazení, než bylo to lednové se Stephenem Gouldem a Ricardou Merbeth, bylo ztvárnění hlavního hrdiny rakouským tenoristou Andreasem Schagerem. Právě Tannhäuser v Deustche Oper měl být jubilejním desátým představením, ve kterém jsem tohoto pěvce měl slyšet. Nečekaně však s tímto počtem zamíchalo nenadálé koncertní provedení 1. dějství Valkýry v Praze, ve kterém Schager opětovně úchvatně zazpíval Siegmunda. V Berlíně se tak jednalo o představení jedenácté a je třeba říci, že čím více Schagera, tím lépe.

Zpíval opět velkolepě. Do role vložil opět trochu jiné jemné nuance. Opět mohl být na patřičných místech (zde je myšleno 2. dějství) ke zhlédnutí jeho vkusný pěvecko-herecký humor. Nespoutaná energie, kterou v sobě má, není nikdy na překážku jeho vokální perfekci, a tak bylo po celý večer možné opět slyšet do krajnosti vedený výraz, nádherně posazené vysoké i hluboké tóny a techniku hodnou pravého mistra. Pěvcovo vyprávění o putování do Říma ve třetím dějství bylo nezapomenutelným zážitkem a to jak po stránce pěvecké, tak po stránce herecké. Velký výkon velkého umělce!

Oproti minulému představení, kdy za indisponovanou Camillu Nylund zpívala zaskakující Ricarda Merbeth první dějství pouze s notami ze strany jeviště, byla tentokráte plnohodnotnou Venuší i Alžbětou v jedné osobě britská sopranistka Emma Bell. Ta je, zdá se, novou kometou na poli první ligy operního světa. Dokázala to i v tomto večeru, Schagerovi byla výtečnou partnerkou. Pro dvojroli se hodila výborně. Známá modlitba "Allmächt'ge Jungfrau, hör' mein Flehen" sice v jejím podání zazněla méně tklivě, než bývá zvykem, právě proto však chodíme na stejná díla interpretovaná jinými pěvci, abychom si udělali představu o tom, jak rozdílným způsobem se dá jeden part pojmout.
© ElegantClassics
© ElegantClassics

Jestliže jsem v únoru psal, že se tehdejší představení neslo ve znamení záskoků, ani tentokrát, i když v menší míře, se smůla od pat inscenaci neodlepila. Roli Wolframa musel vynechat zkušený Markus Brück. Náhrada však za něho byla narychlo sehnána přímo znamenitá! Christoph Pohl je barytonistou z těch nejvyšších možných sfér a jako Wolfram byl absolutně pěvecky koncentrovaný a svým světlým lahodně zabarveným témbrem doplnil seznam úctyhodných výkonů na číslo tři.

Tím to však zdaleka nekončí a na počet čtyři se lehce dostáváme, pokud zmíníme jméno Ante Jerkunica. Ten se ze své parádní role Hermanna musel pro změnu omluvit v únoru. Nyní se tedy vrcholná německá scéna dočkala a chorvatský pěvec ukázal svůj majestátní bas ve své plné síle a kráse.
© ElegantClassics
© ElegantClassics

Velevítanou postavou na dirigentském stupínku byl německý dirigent Michael Boder, jehož čtení Wagnerovy partitury mě zaujalo ještě více než to od Axela Kobera. Orchestr mu hrál čistě, s hráčským nadšením a vervou. Vzdušně a nespoutaně zněla už předehra a v tomto duchu se pokračovalo v celém večeru, jehož jeho jedinou chybou byla zvolená drážďanská verze díla, která by dle mého názoru měla být z divadel zcela vymýcena.