Salzburský festival 2018 – Salome a Piková dáma s Franzem Welser-Möstem a Marissem Jansonsem

25.08.2018

Photographer © Ruth Walz
Photographer © Ruth Walz

Salzburg, jedno z nejmalebnějších a nejúchvatnějších měst Evropy, které je díky své poloze velmi dobře dostupné téměř odevšad, samozřejmě i letos uspořádalo festival, na kterém bylo možno slyšet to nejlepší, co se v současném světě opery slyšet dá. Řeč je nyní zejména o dirigentech, kteří se ujali představení nových nastudování oper Salome, zde hovoříme o báječném rakouském dirigentovi Franzi Welser-Möstovi (který snad konečně v nadcházející sezóně vystoupí s Českou filharmonií) a Pikové dámy, které se po loňské Šostakovičově Lady Macbeth ujal, bez okolků lze říci, takřka dokonalý Mariss Jansons.  

Photographer © Marco Borrelli
Photographer © Marco Borrelli

Pro celkem sedm festivalových představení, která se konala ve skvostné Felsenreitschule (tu výletníkům v Salzburgu ostatně doporučuji navštívit i v případě, že by se zde nekonala žádná hudební produkce), scénu, kostýmy a světlo navrhl Romeo Castellucci (1960). Italský režisér svůj záměr připravil do nejmenšího detailu a nabídl podívanou, která stojí za velké uznání. Nic pro slabší povahy, avšak žádná z přítomných duší nepřišla k úhoně. Vzhledem k senzaci v obsazení hlavní role a místu konání to pak byl zážitek na dlouhá léta.

Photographer © Monika Rittershaus
Photographer © Monika Rittershaus

V roli Salome se prvně představila sopranistka Asmik Grigorian a byla to právě litevská umělkyně, která na sebe v této inscenaci strhávala největší pozornost. Je velkolepým objevem, kterému není proti mysli, vyjádřit na pódiu s využitím svého těla cokoliv a vezmeme-li v potaz, že je to naštěstí podpořeno i výrazným, nádherně zabarveným a obdivuhodně technicky vedeným sopránem, je na světě pěvkyně, o které bude brzy mluvit doslova celý svět. Do problematického charakteru interpretované postavy vnesla náboj poklidné šílenosti, který vyvrcholil hlubokým vztahem k useknuté koňské hlavě, která se na scéně objevila ihned poté, co byla "sťata", do té doby se objevujícímu živému koni - však jsme také v jezdecké škole. Je jedno, jak zpívali ostatní pěvci, strhující vokálně herecký efekt byl díky Grigorian dokonán. Bylo by však nehezké, nezmínit ´další báječné hlasy. Především to byl maďarský basista Gábor Bretz, který potěšil tajuplně a přímo ďábelsky se nesoucím hlasem Jana Křtitele, povšimnout si ovšem posluchač musel i Juliana Prégardiena, tenoristu, který moc pěkně podal Narrabotha, šíleného úplně stejným způsobem, ovšem z důvodů zcela odlišných. Britsko-ukrajinský tenorista John Daszak se spolehlivě a s patřičnou dávkou hereckého talentu postaral o roli Heroda, milující manželkou Herodiadou mu byla Anna Maria Chiuri. Její dramatický mezzosoprán se do vypjaté atmosféry výtečně hodil a i tato italská pěvkyně si do budoucna právem zasluhuje zvýšenou pozornost.  

Photographer © Monika Rittershaus
Photographer © Monika Rittershaus

Již zmíněný Jansons na Salzburském festivalu 2017 za pomoci Vídeňských filharmoniků (které měl samo sebou k dispozici i Welser-Möst pro Salome) kouzlil již s partiturou Šostakovičovy opery Lady Macbeth Mcenského újezdu. Letos se tento mág rozhodl, že si vychutná Čajkovského Pikovou dámu. Podařilo se mu to znamenitě, stejně jako sbormistru Ernestu Raffelsbergerovi a jeho sboru! Přibližně na půl se ovšem vedlo známému německému režisérovi Hansi Neuenfelsovi (narozen 1941) a jeho týmu (Christian Schmidt - scéna, Reinhard von der Thannen - kostýmy). Za to, co prezentovali v prvních patnácti minutách bych je, s patřičnou dávkou nadsázky, poslal na oněch patnáct minut do vazby. Jejich velkým štěstím bylo, že vše spravilo a ruská opera celkově vyzněla přibližně tak, jak ji náročný posluchač na jedné z nejvýznamnějších světových scén očekává. Závěrečný potlesk byl tedy zcela na místě, zkažený úvod se ovšem z paměti vymazat nedá. Je zcela nepochopitelné, že mohli do světa vypustit něco tak stupidního.

Photographer © Monika Rittershaus
Photographer © Monika Rittershaus

Loňská indispozice Niny Stemme v několika představeních Lady Macbeth zapříčinila, že se letos v Pikové dámě opět stejně jako loni v Šostakovičově díle, na scéně setkala dvojice Brandon Jovanovich a Evgenia Muraveva. Jovanoviche už jsem slyšel mnohokrát zpívat v koncentrovanější formě, i tak si ovšem návštěvník velkého festivalového domu (Grosses Festspielhaus - situovaný do stejné skály bezprostředně vedle Felsenreitschule) užil jeho velkých vokálních kvalit plnými doušky. Jako Heřman byl ulítlý, šílený, zamilovaný, fascinovaný i připitomělý zároveň. Ovládán nezkrotnou silou, vtáhl do světa svého chorého mozku i něžnou a pozitivně smýšlející Lízu. Muraveva ji přednesla intonačně čistě. Blýska se překrásnými výškami ale i půvabně znějícími pianissimy. Je to mladý hlas plný života, síly a elegance. Velmi dobrým knížetem Jeleckým byl barytonista Igor Golovatenko, stejnou dávku chvály lze navážit knížeti Tomskému, kterého vykreslil muž stejného hlasového oboru a rozsahu, Vladislav Sulimsky. O nezapomenutelné momenty se svým stylem zpěvu ovšem postarala i mezzosopranistka Oksana Volkova. Běloruská umělkyně narozená v Minsku zcela jistě zažívá velkolepé chvíle své kariéry a těšme se, že ji i nadále budeme slýchat v těch nejprestižnějších operních produkcích. Třešničkou na dortu byla účast legendární dámy jménem Hanna Schwarz. Hraběnkou byla báječnou a za herecký výkon, který je u této role stěžejní, se jí dostalo hlasitého uznání mezinárodního a skvěle naladěného salzburského festivalového publika.

Photographer © Monika Rittershaus
Photographer © Monika Rittershaus
Photographer © Monika Rittershaus
Photographer © Monika Rittershaus