Salzburský festival 2018 – Salome a Piková dáma s Franzem Welser-Möstem a Marissem Jansonsem
Salzburg, jedno z nejmalebnějších a nejúchvatnějších měst Evropy, které je díky své poloze velmi dobře dostupné téměř odevšad, samozřejmě i letos uspořádalo festival, na kterém bylo možno slyšet to nejlepší, co se v současném světě opery slyšet dá. Řeč je nyní zejména o dirigentech, kteří se ujali představení nových nastudování oper Salome, zde hovoříme o báječném rakouském dirigentovi Franzi Welser-Möstovi (který snad konečně v nadcházející sezóně vystoupí s Českou filharmonií) a Pikové dámy, které se po loňské Šostakovičově Lady Macbeth ujal, bez okolků lze říci, takřka dokonalý Mariss Jansons.
Pro celkem sedm festivalových představení, která se konala ve skvostné Felsenreitschule (tu výletníkům v Salzburgu ostatně doporučuji navštívit i v případě, že by se zde nekonala žádná hudební produkce), scénu, kostýmy a světlo navrhl Romeo Castellucci (1960). Italský režisér svůj záměr připravil do nejmenšího detailu a nabídl podívanou, která stojí za velké uznání. Nic pro slabší povahy, avšak žádná z přítomných duší nepřišla k úhoně. Vzhledem k senzaci v obsazení hlavní role a místu konání to pak byl zážitek na dlouhá léta.
V roli Salome se prvně představila sopranistka Asmik Grigorian a byla to právě litevská umělkyně, která na sebe v této inscenaci strhávala největší pozornost. Je velkolepým objevem, kterému není proti mysli, vyjádřit na pódiu s využitím svého těla cokoliv a vezmeme-li v potaz, že je to naštěstí podpořeno i výrazným, nádherně zabarveným a obdivuhodně technicky vedeným sopránem, je na světě pěvkyně, o které bude brzy mluvit doslova celý svět. Do problematického charakteru interpretované postavy vnesla náboj poklidné šílenosti, který vyvrcholil hlubokým vztahem k useknuté koňské hlavě, která se na scéně objevila ihned poté, co byla "sťata", do té doby se objevujícímu živému koni - však jsme také v jezdecké škole. Je jedno, jak zpívali ostatní pěvci, strhující vokálně herecký efekt byl díky Grigorian dokonán. Bylo by však nehezké, nezmínit ´další báječné hlasy. Především to byl maďarský basista Gábor Bretz, který potěšil tajuplně a přímo ďábelsky se nesoucím hlasem Jana Křtitele, povšimnout si ovšem posluchač musel i Juliana Prégardiena, tenoristu, který moc pěkně podal Narrabotha, šíleného úplně stejným způsobem, ovšem z důvodů zcela odlišných. Britsko-ukrajinský tenorista John Daszak se spolehlivě a s patřičnou dávkou hereckého talentu postaral o roli Heroda, milující manželkou Herodiadou mu byla Anna Maria Chiuri. Její dramatický mezzosoprán se do vypjaté atmosféry výtečně hodil a i tato italská pěvkyně si do budoucna právem zasluhuje zvýšenou pozornost.
Již zmíněný Jansons na Salzburském festivalu 2017 za pomoci Vídeňských filharmoniků (které měl samo sebou k dispozici i Welser-Möst pro Salome) kouzlil již s partiturou Šostakovičovy opery Lady Macbeth Mcenského újezdu. Letos se tento mág rozhodl, že si vychutná Čajkovského Pikovou dámu. Podařilo se mu to znamenitě, stejně jako sbormistru Ernestu Raffelsbergerovi a jeho sboru! Přibližně na půl se ovšem vedlo známému německému režisérovi Hansi Neuenfelsovi (narozen 1941) a jeho týmu (Christian Schmidt - scéna, Reinhard von der Thannen - kostýmy). Za to, co prezentovali v prvních patnácti minutách bych je, s patřičnou dávkou nadsázky, poslal na oněch patnáct minut do vazby. Jejich velkým štěstím bylo, že vše spravilo a ruská opera celkově vyzněla přibližně tak, jak ji náročný posluchač na jedné z nejvýznamnějších světových scén očekává. Závěrečný potlesk byl tedy zcela na místě, zkažený úvod se ovšem z paměti vymazat nedá. Je zcela nepochopitelné, že mohli do světa vypustit něco tak stupidního.
Loňská indispozice Niny Stemme v několika představeních Lady Macbeth zapříčinila, že se letos v Pikové dámě opět stejně jako loni v Šostakovičově díle, na scéně setkala dvojice Brandon Jovanovich a Evgenia Muraveva. Jovanoviche už jsem slyšel mnohokrát zpívat v koncentrovanější formě, i tak si ovšem návštěvník velkého festivalového domu (Grosses Festspielhaus - situovaný do stejné skály bezprostředně vedle Felsenreitschule) užil jeho velkých vokálních kvalit plnými doušky. Jako Heřman byl ulítlý, šílený, zamilovaný, fascinovaný i připitomělý zároveň. Ovládán nezkrotnou silou, vtáhl do světa svého chorého mozku i něžnou a pozitivně smýšlející Lízu. Muraveva ji přednesla intonačně čistě. Blýska se překrásnými výškami ale i půvabně znějícími pianissimy. Je to mladý hlas plný života, síly a elegance. Velmi dobrým knížetem Jeleckým byl barytonista Igor Golovatenko, stejnou dávku chvály lze navážit knížeti Tomskému, kterého vykreslil muž stejného hlasového oboru a rozsahu, Vladislav Sulimsky. O nezapomenutelné momenty se svým stylem zpěvu ovšem postarala i mezzosopranistka Oksana Volkova. Běloruská umělkyně narozená v Minsku zcela jistě zažívá velkolepé chvíle své kariéry a těšme se, že ji i nadále budeme slýchat v těch nejprestižnějších operních produkcích. Třešničkou na dortu byla účast legendární dámy jménem Hanna Schwarz. Hraběnkou byla báječnou a za herecký výkon, který je u této role stěžejní, se jí dostalo hlasitého uznání mezinárodního a skvěle naladěného salzburského festivalového publika.
