Elisabet Strid je Salome v Oper Leipzig

27.06.2017

© Kirsten Nijhof - Oper Leipzig
© Kirsten Nijhof - Oper Leipzig

Straussova Salome vyžaduje od hlavní interpretky mimořádné nasazení herecké i pěvecké. Tato interpretka pak kromě snahy musí mít i potřebnou vokální výbavu a herecký talent. V neposlední řadě je třeba, aby dokázala zahodit veškeré zábrany a to jak před diváky, tak před svými kolegy.

© Kirsten Nijhof - Oper Leipzig
© Kirsten Nijhof - Oper Leipzig

V inscenaci, kterou nově pro operu v Lipsku vytvořil německý režisér Aron Stiehl (narozen v roce 1969 ve Wiesbadenu), toto vše vyžaduje a z tohoto pohledu představuje jednu z nejnáročnějších sopránových rolích v ještě náročnějším hávu. Tuto zodpovědnost na sebe odvážně vzala Švédka Elisabet Strid a už od prvních sebejistých kroků a spolehlivých tónů bylo jasné, v jaké kvalitativní výrazové a pěvecké rovině se bude pohybovat. Kostým od bohužel nedávno zemřelé "rosalie", která je v této produkci zároveň autorkou scény, může s patřičnou dávkou nadsázky v prvních chvílích evokovat vstup zabloudivší Papageny, na jeho vzhled si však divák velice rád brzy přivykne a přichází na to, že je pro postavu princezny navržen vkusně a neobávám se říci, že přímo skvěle. Hodí se též k velmi mladistvému vzhledu Strid a na jevišti tak máme vše, co nás v průběhu večera provede až k slavné chlípné scéně.

© Kirsten Nijhof - Oper Leipzig
© Kirsten Nijhof - Oper Leipzig

Vše proto, že Strid zpívala překrásně a dala na povrch vyplynout všem emočním aspektům, které je v průběhu děje třeba vyjádřit. Od zvědavosti při prvním zaslechnutí Jochanaanova hlasu, přes podbízení se Narrabothovi a neutuchající trvání na dodržení Herodovy přísahy, po tanec a závěrečnou sexuální scénu. Hlas Elisabet Strid se přes obrovský orchestrální aparát nepřenášel dravou silou, nýbrž promyšlenou interpretací. Zářil ve výškách, kdy pěvkyně nikdy nepřikročila k souboji a síle, zněl výborně v tónech hlubokých i náročné poloze střední. Výbornou vizitkou je, že je měla pěvkyně ve stejné kvalitě pod kontrolou od počátku do konce. Hovoří to o skvělé technice a schopnosti rozložit síly tak, aby mohl být závěr označen za straussovské vyvrcholení.

© Kirsten Nijhof - Oper Leipzig
© Kirsten Nijhof - Oper Leipzig

Je velice smutné, že před velmi krátkou dobou zhasl život dalšímu tenoristovi, který se dlouhodobě věnoval německému repertoáru, a světová opera tak přišla o další uměleckou osobnost. Němec Endrik Wottrich zemřel koncem dubna zcela nečekaně v pouhých dvaapadesáti letech a v Lipsku měl zpívat Heroda... Nahrazen byl Michaelem Weiniusem, který svou úlohu zvládl velmi dobře a výborně demonstroval své nemalé možnosti a potenciál. Přesvědčivým a hlasově sebejistým Narrabothem byl Sergei Pisarev, ještě v lepším světle se pak zaskvěl vždy báječný Tuomas Pursio jako Jan Křtitel. Karin Lovelius byla dobrou Herodiadou. I mezi menšími rolemi bylo možno slyšet výrazně kvalitní hlasy, zde určitě nezapomeňme zmínit nádherný mezzosoprán Sandry Maxheimer.

© Miloš Bittner
© Miloš Bittner

Ulf Schirmer a jeho Gewandhausorchester hrál místy velmi výrazně, vzhledem k rovnováze k pěvcům to však nebylo k újmě celkového dojmu a i o hudebním nastudování tak lze hovořit jako o osobitém a umělecky výrazně zdařilém.

© Miloš Bittner
© Miloš Bittner

Aron Stiehl s rosalie a Michaelem Rögerem (světlo) vytvořili produkci, ve které nalezneme vodotrysk ve vraku automobilu, schody ve futuristicky vyhlížejícím paláci a moderně koncipovaný taneční parket pro hříchy překypující královský dvůr. Jsme svědky líčení sexuálního zneužívání (též během tance sedmi závojů předváděné pantomimy), všudypřítomné hodnotové a sexuální zvrácenosti a fetování. Je to sice výrazně excesivní podívaná, není to však extrém a vše je umně zaobalena do zcela přijatelného celku.