Premiéra opery Rusalka v Oper Leipzig se sopranistkou Olenou Tokar v hlavní roli

04.12.2017

Oper Leipzig © Kirsten Nijhof
Oper Leipzig © Kirsten Nijhof

Velmi očekávaná premiéra Rusalky Antonína Dvořáka se dne 3. prosince uskutečnila v operním domě v Lipsku. Český divák, který na tuto významnou evropskou scénu jezdí třeba za díly Richarda Wagnera či Richarda Strausse, kdy se v jejich dílech často setkává s výčtem těch nejvěhlasnějších jmen pěvců, s nimiž se dnes na světových pódiích můžeme potkat, tak najednou přepíná do jiného módu. Není to najednou božský německý jazyk Wotanův, na který jsme zvyklí od Tuomase Pursia, není to ani zoufalá bohyně Fricka v podání Kathrin Göring, jak ji známe z druhého dějství Valkýry, nýbrž právě tito pěvci před námi jako vyměnění stojí a zpívají v překrásném českém jazyce jako vodník a cizí kněžna. Přiznávám, že se jedná o velmi vzrušující a zajímavý pocit hodný hlubší pozornosti.

Oper Leipzig © Kirsten Nijhof
Oper Leipzig © Kirsten Nijhof

Vezměme to ale od vizuálního dojmu nové inscenace. Zcela jednoduše řečeno musí být divák nadšen z tří čtvrtin dějství prvního a z celého dějství třetího. Příznivci plnohodnotných pohádek ve starém stylu si přijdou na své. Scéna nizozemského scénografa (zde zároveň i režiséra v jedné osobě) Michiela Diijkemi v kombinaci s plně profesionálně odvedenou prací na světelném designu z rukou Michaela Fischera je zkrátka nádherná. Scéna je proměněna v tajuplně záhadnou krajinu, která již předem navozuje atmosféru něčeho, co nemá cokoliv společného s reálným životem. Nechybí ani voda v jezírku, ani měsíček na nebi hlubokém. Potkáme se s ježibabou, s kterou bychom si rozhodně nechtěli sednout k táboráku, vidíme nádhernou a plně pohybově autonomní chaloupku na kuřích nožkách (evidentně v "Mrazíkovském stylu"). Vodník i Rusalka mají ploutve, rybí hřbet a šupiny. Nejsem dost dobře schopen popsat, kdo jsou tři bytosti (?), kterým by se mělo po našem říkat lesní žínky. Zaručuji ovšem že při pohledu na jejich vizáž a s ní spojené pohyby, se budete po celou dobu usmívat. Opravdu není obvyklé, aby Rusalčiny sestřičky, které jsou možná z jiného manželství (jak asi mohl onen jiný rodič vypadat?), dopadly s krásou právě takto, nicméně to beru jako výborný vtip, který do pohádky úžasně zapadl. Velká gratulace tedy míří k Jule Reindell, jež se o kostýmy postarala. Skvostně ostatně dokázala obléknout i cizí kněžnu a valnou většinu ostatních postav.

Oper Leipzig © Kirsten Nijhof
Oper Leipzig © Kirsten Nijhof

Druhá věta předchozího odstavce naznačuje, že mi na konci prvního jednání na scéně jaksi přebýval obrněný vůz s kulometem a obsluhujícími vojáky. Z mého pohledu to byl zbytečný a do celkového konceptu nezapadající prvek. Bohužel i celé druhé jednání se stalo spíše podivnou kaší moderně laděných výjevů namíchanou pohádkovým konceptem. Nechť se divák přesvědčí sám, zda bývalo nebylo lepší ponechat i toto jednání, které nebylo s dějstvím prvním rozděleno přestávkou, v trochu klasičtějším stylu. Výjev hajného a kuchtíka zajímavý a pěkně udělaný byl (zde si nelze nevšimnout úsměvné pravopisné chyby na nápisu na autě), se sluchátky pobíhající moderátor příjezdu svatebních hostů mi však již do celkového konceptu příliš nezapadal. Celkově lze ovšem říci, že mě Michiel Dijkema svými výbornými režijními nápady svou Rusalkou potěšil a velmi příjemně překvapil. Jeho práce mě skutečně pozitivně zaujala.

Oper Leipzig © Kirsten Nijhof
Oper Leipzig © Kirsten Nijhof

Orchestr hrál tak, jak umí hrát slavný Gewandhausorchester! V plné kráse, v poklidnějších tempech spojených sice se spíše chladnějším zvukovým naturelem, avšak o to více s detailní precizností a promyšlenou dynamikou. Postaral se o to sympatický německý dirigent Christoph Gedschold, který též výborně nalezl cestu k souznění se sborem (Alexander Stessin) a samotnými sólisty.

Oper Leipzig © Kirsten Nijhof
Oper Leipzig © Kirsten Nijhof

Jako Rusalka zanechala velký dojem ukrajinská sopranistka Olena Tokar. Je drobnou ženou štíhlé sportovní postavy s přitažlivým vzezřením a pro roli pohádkového stvoření, v jehož nitru se skrývá tolik citu a touhy, se výtečně hodí. Nejenže svou úlohu výborně zahrála, výborně i zpívala. Její soprán má mnoho něžných nuancí, jedna barva přechází v druhou, umí přednést bláznivě krásná pianissima, zaskví se i pevnými a čistě znějícími výškami, které se nesou nad orchestrem jako teplý podvečerní vzduch nad jezírkem. Až překvapivě dobře zvládla nástrahy českého jazyka, což bylo i okolností, která jí umožnila zpívat uvolněně a v jakési evidentní vnitřní pohodě. Takřka pravým opakem tohoto tvrzení byl ovšem princ Brita Petera Wedda. Rozumět mu bylo pramálo, často si na místo tvoření krásných tónů vypomáhal tlakem na hlas a leckterá zpívatelná místa nahrazoval spíše expresivní mluvou, jíž si chtěl pravděpodobně pomoci. Uchu českého posluchače to hezký dojem nepřineslo. Hlas tohoto tenoristy je také spíše zastřený a kromě několika povedených vysokých tónů se z jeho zpěvu zkrátka nebylo možné příliš radovat. Nejlépe mu vyznělo třetí jednání, v kterém bylo v rovnováze pěvcovo emoční vypětí s přeci jen o trochu větší dávkou kultivovaných a ve větší pohodě zazpívaných frází. Nejsem si jist, že je to pro tohoto umělce ta pravá role. V podobném duchu musím hovořit o ježibabě v podání mezzosopranistky Karin Lovelius. Jejímu herectví nelze vytknout nic, studium role jakoby však až uspěchala. V interpretaci příliš nenašla důstojnou vokální a jazykovou rovinu tak, jak si ji tato úloha zaslouží a přímo ji i vyžaduje.

Oper Leipzig © Kirsten Nijhof
Oper Leipzig © Kirsten Nijhof

Je tu však jiné eso a tím je mezzosopranistka Kathrin Göring. Celkově je tato pěvkyně hlasovým materiálem úplně někde jinde a její osobnost patří ke klenotům lipského ansámblu. Jako cizí kněžna byla drzá a tajemná zároveň, dokázala se vysmívat i svádět. Její proměna v ježibabu na konci druhého dějství byla jedním z geniálních režisérových tahů. Tato pěvkyně opět prezentovala svou výtečnou pěveckou techniku a velký, barevný a skvěle posazený mezzosoprán. Vodník Tuomase Pursia byl spojovacím materiálem celého představení. V režisérově koncepci nevyčníval ničím nepatřičným a jeho postava perfektně zapadla do celého děje. Roli vodníka zvládl na výbornou a byl svým příjemně znělým basbarytonem jedním ze stěžejních atributů úspěchu večera. Dobře se též uvedli hajný (Jonathan Michie) a kuchtík (Mirjam Neururer).

Oper Leipzig © Kirsten Nijhof
Oper Leipzig © Kirsten Nijhof

Zabrat musela dát z důvodu zmiňovaných kostýmů inscenace lesním žínkám, kterými byly Magdalena Hinterdobler, Sandra Maxheimer a Sandra Fechner. Pohybově se určitě jednalo o výkon odpovídající dvěma hodinám strávených ve fitness. Všechny tři pěvkyně zpívaly na vysoké úrovni, dařilo se jim dosáhnout zpěvnosti "dvořákovských" nuancí, velmi dobře se popraly i s náročností češtiny. Byly tak dalším skvělým důvodem, proč se určitě vydat do Lipska na naši milovanou Rusalku!

Oper Leipzig © Kirsten Nijhof
Oper Leipzig © Kirsten Nijhof
Oper Leipzig © Kirsten Nijhof
Oper Leipzig © Kirsten Nijhof
Oper Leipzig © Kirsten Nijhof
Oper Leipzig © Kirsten Nijhof
Oper Leipzig © Kirsten Nijhof
Oper Leipzig © Kirsten Nijhof