Růžový kavalír se jmény jako Koch, Takala, Rose, Solberg, Eiche a Bršlík v Semperoper Dresden

07.05.2019

Je teprve začátek května a již tu máme letošní třetí postřehy k opěře Růžový kavalír Richarda Strausse. Zkraje roku to byla mezzosopranistka Wallis Giunta jako Oktavián, kdo zanechal nejvýraznější stopu v provedení v Lipsku, koncem března se pro změnu v roli Maršálky v Chemnitzu objevil hlas, který snese srovnání s úzkou světovou špičkou, jeho majitelkou je sopranistka Veronika Haller. Obecně nejvěhlasnější obsazení se ovšem sešlo nyní v Drážďanech a měl-li bych vyzvednout znovu jen jedno jméno, znělo by Tuuli Takala, finská pěvkyně, jejíž barva hlasu neevokuje nic jiného, než dokonale nádherný letní den. Zpívala Žofii tak, že na to nepůjde zapomenout a jsem si jist, že pokud by ji znal osobně sám skladatel, zkomponoval by cosi, před čím by klopily zrak i Čtyři poslední písně.

Sophie Koch je známou osobností, která dostála svému jménu v úloze Oktaviána. Roli má francouzská pěvkyně zažitou jak charakterově, tak z čistě vokálního hlediska, na scéně si se svými kolegy náležitě rozuměla a jakousi hereckou chytrostí, kdy velmi vhodně nacházela hranici mezi pěkným humorem a vážností své postavy, se nikdy nedostala za hranu a nepřehrávala zbytečnými gesty. Ostatně úchvatně to zařídil sám Strauss svou působivou hudbou a Koch toho dokázala dobře využít. Dosud jsem neměl čest se setkat s pěvkyní Maritou Solberg a mohu konstatovat, že to konečně přišlo a litovat záskoku za Emily Magee nelze. Na úžasné linky a dokonalou muzikálnost Veroniky Haller tato norská sopranistka sice nedosahuje, účinek jejího zpěvu se ovšem dostavuje a dvěma výše zmiňovaným dámám byla adekvátní oporou. Ve svém přednesu pěkně reagovala na dirigenta večera, kterým byl Omer Meir Wellber. Jemu orchestr Staatskapelle Dresden zpíval pozorně a erudovaně přesně tak, jako ve svých slavných scénách zpívaly tři zmiňované dámy a večer tak byl v tomto směru zcela naplněn.

Bez mužů by se časem zhroutil vesmír (bez žen ještě dříve), bez mužů by se zhroutil i Růžový kavalír (bez žen ještě dříve). Peter Rose, ač má ve jméně růži přímo zasazenu, zpívá jaksi hlouběji, než Kavalír s růží, tedy Oktavián, nehodí se pak k ničemu jinému, než k recitaci, bručení, povyku a občasnému zpěvu. Tedy k roli barona Ochse. A protože je Rose pěvec, který je ve svém oboru elitní, bylo velmi příjemné, mít jej po celý večer na jevišti. Stejná slova obdivu je možno bez váhání vyřknout na adresu barytonisty, jež ztvárnil roli plešatého Faninala. Markus Eiche umí, ví to publikum a ví to jeho kolegové, kterým se s ním díky tomu musí na jevišti příjemně žít. Svou chvíli slávy si užil i spolehlivý Pavol Bršlík, jako italský pěvec dal všechny tóny dle mých představ, zpíval uvolněně a s technickou suverenitou.

Inscenace, jejíž autorem je Uwe Eric Laufenberg (scéna Christoph Schubiger, kostýmy Jessica Karge) nepatří zcela mezi ty, u kterých by se člověk vyloženě smál, přináší ovšem hudbu Straussovu a libreto Hofmannsthalovo v nepokřivené formě a občasné "moderní" nápady nejsou vůbec na škodu. Šestašedesáté provedení (od premiéry v roce 2000) je již docela vysoké číslo a hovoří o tom, že má právě tento Růžový kavalír v repertoáru Semperoper oprávněné místo.