Růžový kavalír s Pieczonkou a Rosem v Schenkově inscenaci v Mnichově

31.03.2018

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Těsně před tím, než se Bavorská státní opera za účelem koncertního provedení Růžového kavalíra přesunula do jistě slavné, ale i zřejmě více či méně přeceňované Carnegie Hall v New Yorku, měl jsem možnost toto Straussovo dílo ve zcela stejném obsazení slyšet v samotném Mnichově. Jen zhruba týden před tím tak k mým uším dolétla dosti uspěchaná a ne zřídka kdy až zběsilá orchestrální jízda Kirilla Petrenka. Ten jako by ne zcela pochopil, že valčík není jízdou na vyplašeném koni a že to, co si lze dovolit v Lady Macbeth Mcenského újezdu není stejnými prostředky možno aplikovat všude. Každopádně je to jen částečná výtka, protože se z celkového pohledu, a též vzhledem k úžasné sehranosti Bavorského státního orchestru, i tak jednalo o výborný hudební zážitek.

Klasickou a nesmrtelnou režií Otto Schenka, jehož jméno je neodmyslitelně spjato i se jménem Jürgena Rose, tedy autorem scény a kostýmů, jež byl na představení přítomen a při závěrečném potlesku se přišel divákům poklonit, musí milovat každý. Velmi zřídka kdy se stává, aby obecenstvo propuklo v nadšený jásot v momentě, kdy se objeví scéna. Tak se tomu stalo právě nyní na počátku 2. jednání. Skutečně je to pastva pro oči, která nemá v operních dějinách příliš alternativ.
© ElegantClassics
© ElegantClassics

Velkolepě se ovšem naštěstí i zpívalo. Kanaďanka Adrianne Pieczonka je zkrátka dokonalou maršálkou zjevem i zpěvem. Těžko si představit komplexnější výkon pro tuto roli. Nebylo chyb, nebylo slabých míst. Velmi sebevědomý jevištní projev byl nakombinován s mistrovsky zpěvnou recitací slov, závěrečný tercet byl v jejím podání hoden úrovně stvořitele. Soprán stále ještě mladičké německé sopranistky Hanny-Elisabeth Müller jsem objevil už před mnoha lety, se rozvíjí správným směrem a v roli Žofie (či chcete-li Sophie) se třpytil přesně tak jako drahokam, ke kterému jsem jej kdysi v jedné recenzi pro časopis Harmonie přirovnal. Pozadu ovšem nezůstává ani americká mezzosopranistka Angela Brower, která se nedávno představila i v Praze. Věčně usměvavá umělkyně byla výše zmíněným pěvkyním perfektním Oktaviánem a lze jen doufat, že svůj um do Prahy opět brzy přiveze. Z dam na scéně se ještě sluší zmínit Ulrike Helzel v úloze Anniny. Umí prodat, co v sobě má a mnozí by jistě uvítali, kdyby ji mohli slyšet v některé vokálně rozsáhlejší roli.

Za své provedené italské árie v prvním jednání získal od diváků vřelé poděkování tenorista Lawrence Brownlee, jež, nebýt Juana Diega Flóreze, by byl zcela určitě králem belcantového reperotáru. Druhá příčka je ovšem luxusní i tak, co říkáte!?

© Bayerische Staatsoper - FB
© Bayerische Staatsoper - FB

Vím, mluvím-li o pánech, začít jsem měl Ochsem. Peter Rose je pro tuto roli jako stvořen, hloubky dává sebejistě jako Brownlee výšky, jeho herecká kreativita snad nezná mezí a zaslouží si srovnání s výkony Gerharda Siegela v roli Mima. Publikum si získal každou scénou, ve které se objevil. Mezi diváky nemohl být jediný, který by jím nebyl nadšený. Zpívající jistotou, pevným sloupem nesoucí spolehlivě vše, co se na něho naloží, je německý barytonista Markus Eiche. Jako Faninal byl výrazný, svou roli nepřehrával a velmi zdařilým způsobem ji rozvíjel počínaje jednáním druhým a třetím jednáním konče.