Růžový kavalír v Lipsku – Göring, Giunta, Tokar a jejich trojnásobný debut v rolích

07.01.2019

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Ačkoliv jsem Straussova Růžového kavalíra dne 6. ledna v Oper Leipzig viděl a slyšel prvně, jako by to byla má zkušenost několikátá. Důvody jsou proto dva. Za prvé. Operu jsem viděl na všech nejbližších významných scénách od Vídně, přes Drážďany a Mnichov po Berlín, po nejčerstvějším zážitku z Lipska se těším do Theater Chemnitz. Též je k dispozici řada obrazových záznamů - a ruku na srdce, rozhodne-li se režisér (zde Alfred Kirchner) a autor scény a kostýmů (zde Marcel Keller s Joachimem Herzogem), že bude koncepce v tradičním duchu, klasické inscenace v mnoha prvcích připomínají jedna druhou. Tím lépe, divák si je o to více užívá - případ Lipského operního domu. Důvodem druhým budiž fakt, že se nádherné saské město může pyšnit stabilní sestavou pěvců výtečných kvalit. Tento enormně důležitý fakt neopomíjí jak zdejší vzdělané publikum, tak ani publikum, které právě z tohoto důvodu za operním zážitkem do Lipska cestuje pravidelně.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Jako host se v roli barona Ochse představil zkušený basista Karl-Heinz Lehner. Co se zpěvu samotného týká, nemám výhrad a líbil se mi, hluboké tóny zněly vzácně vyrovnaně a pěvec se na ně může spolehnout. Co se týče pojetí samotné nafoukaného bezcharakterního rakouského osla, asi bych uvítal větší uvolněnost a vcítění se do role, zejména v prvním jednání jeho projev působil lehce toporně. Momentů, kdy Lehner upínal svůj zrak k dirigentovi, také mohlo být méně. Zpěv je ovšem složkou zásadní a užil jsem si jej stejně jako v roce 2017, kdy jsem Rakušana slyšel zpívat Fafnera v Prstenu Nibelungově v Bayreuthu.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Patřím k velkým obdivovatelům barytonisty Mathiase Hausmanna. Vždy když jsem jej slyšel, byl jsem potěšen jeho překrásně pevným, zdravým a zvučným barytonem, který je pružný a příjemně poslouchatelný. Udělal mi radost znovu, opět skláním velkou poklonu. Před představením byla ohlášena indispozice Kyungho Kima, korejského tenoristy s velmi pěkným tenorovým témbrem. S úlohou italského pěvce se ale i přes nemoc popral dobře a Straussova krásná árie zazněla na vysoké úrovni.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Hlavně z výrazu pěvkyň jsem měl pocit, že se do detailu zaobíraly podstatou charakteru svěřených postav. Zejména Kathrin Göring působila, jako by se s mistrem Hofmannsthalem v rámci svého studování role sešla osobně. Dala do svého pobytu po scéně v prvním i třetím jednání neocenitelný vklad, který je součtem jejích dosavadních zkušeností. Jako Maršálka byla zamyšlená a ve své zamyšlenosti půvabná, což se velmi pěkně vtisklo i do jejího hlasu. Zněl čistě, intonačně přesně, slovo půvab lze použít i pro něj. Určitě muselo být záměrem a roli Oktaviána tak lze chápat i obecně, že Wallis Giunta, která v roli (ostatně stejně jako Göring) debutovala, byla stylizována opačně. Byla ke Kathrin Göring protipólem, ohněm, který, přestože v zárodku svého mládí dokáže svou životní situaci vyhodnotit jako zralá osobnost, na druhou stranu ovšem i bouchnout do stolu v momentě, kdy je to třeba. Komické mistrovství pak tato kanadská umělkyně prezentovala v závěrečném dějství - publikum se díky jejím kouskům skutečně bavilo. Wallis Giunta, ať zpívá italsky, francouzsky či německy, vždy je jí výborně rozumět, znělost a otevřenost jejího hlasu je příkladná ve všech jazycích (kéž by jednoho dne přidala i náš jazyk český) a posluchač si tak opět po celý večer užíval překrásného mezzosopránu, kterým oplývá.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Duet s Olenou Tokar, ukrajinskou sopranistkou, která si (též debut!) velmi dobře poradila s pojetím role Sophie, byl z úhlu pohledu Oktaviána zazpíván snad nejlépe, jak jsem kdy slyšel. Velkou výzvou musel být úplný závěr opery, trio i duo po vedením Ulfa Schirmera vyšlo až na drobnosti skvěle a bylo velkým zakončením opery, která se zejména díky této části partitury nikdy neoposlouchá. Dirigentovi zahrál Gewandhausorchester (opět až na pár zanedbatelných výjimek) pěkně, totéž lze říci o práci sbormistra Thomase Eitlera-de Lint, a i tato skutečnost je tou nejlepší pozvánkou k návštěvě dnů, které jsou opakovaně v Lipsku věnovány dílu Richarda Strausse - pod Schirmerovou taktovkou lze v této sezóně 2018/19 slyšet též Salome (Manuela Uhl) a Elektru (luxusní trojice Catherine Foster, Iris Vermillion a Melanie Diener). Na závěr je na místě zmínit, že svou přítomností v roli jedné z dívek v bláznivé scéně prvního jednání určitě potěšila naše sopranistka Aneta Ručková.

© ElegantClassics
© ElegantClassics
© ElegantClassics
© ElegantClassics
© ElegantClassics
© ElegantClassics