Balet Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva s Cameronem Hunterem a Ksenií Ovsyanick v Unter den Linden

01.07.2018

© Fernando Marcos – Staatsballett Berlin
© Fernando Marcos – Staatsballett Berlin

Alespoň úryvky z Prokofjevova baletu Romeo a Julie zná snad úplně každý včetně fotbalistů. Proposlouchává-li se hudební nadšenec nahrávkami svit z tohoto baletu, stejně vždy skončí vždy u konstatování, že nejlíp zní právě ta, kterou roku 1959 v Rudolfinu s Českou filharmonií (naštěstí již ve stereo verzi!) pořídil nenahraditelný člověk a dirigent Karel Ančerl. Zde jsme ovšem na nějakých čtyřiceti šesti minutách skladatelovi hudby, a proto, toužíme-li si vyslechnout baletní hudbu kompletní, je třeba sáhnout po nahrávce, jako je například ta, jenž pro label Naxos v roce 2015 s Baltimore symphony orchestra nahrála Marin Alsop. Stopáž je zde téměř dvou a půl hodinová.

Druhou variantou bylo, navštívit v první polovině tohoto roku jedno ze sedmi představení nového nastudování díla v podání věhlasného ansámblu Staatsballett Berlin. K tomuto je třeba jedním dechem přidat orchestr Staatskapelle Berlin. Důvod je jasný, umělecká kombinace a tím i kvalita je tu dvojnásobná.

Věhlasné berlínské symfonické těleso znělo v novém prostoru Unter den Linden pod rukama Pedra Alcalda barevně a čistě, zejména dechová sekce se blýskala neopakovatelnými vstupy. Co se dynamiky a výrazu týká, možná by posluchač uvítal průraznější a promyšlenější projev. Může to však být pouze věc pocitová a je samozřejmě otázkou, nakolik by muselo dojít k změně výrazů u tanečníků a celkové choreografie. Ta byla v rukou Nacha Duata, jednašedesátiletého španělského baletního génia, intendanta Berlínského státního baletu. Ten ve spolupráci se stvořiteli scény (Jaffar Chalabi podle Carlese Puyola a Paua Rendy), kostymérkou Angelinou Atlagic a světly Brada Fieldse vytvořil atraktivní podívanou, jejíž charakteristickým znakem byl vizuálně-dějový spád, jenž byl navíc podpořen atraktivními tanečními výkony toho nejvyššího lesku.
© Fernando Marcos – Staatsballett Berlin
© Fernando Marcos – Staatsballett Berlin

Na scéně se v první řadě bravurně prezentoval Australan Cameron Hunter. Jako Romeo byla výrazně koncentrovaný, věrohodný, elegantní a technicky suverénně vybavený. Právě jeho výstupy pro mě byly tím nejzajímavějším, co jsem daného večera viděl a velmi se těším na další příležitosti, vidět tohoto umělce v jiných rolích. To že na pozici prvních tanečnic nemá Staatsballett Berlin slabého místa je nezpochybnitelný fakt. Vedle slavného jména Poliny Semionové jsou tu výtečné dámy Elena Pris, Iana Salenko, Elisa Carrillo Cabrera a Kseinia Ovsyanick. Právě posledně jmenovaná dáma byla lehounkou Julií, jejíž hvězdu člověk sleduje-li, hvězdy na obloze vůbec nepotřebuje. S Hunterem si hrála a on si hrál s ní. V daný večer ze sebe dala maximum a nastavila uměleckou laťku přesně tam, kde byla očekávána a vyhlížena. Mimochodem výborně jí byla "k ruce" i komorná v podání atraktivní Julie Golitsiny.

© Fernando Marcos – Staatsballett Berlin
© Fernando Marcos – Staatsballett Berlin

Se zájmem se ovšem dalo sledovat i další účinkující. Dvojicí rodičů Kapuletů tvořili zkušená a výrazově vybroušená Aurora Dickie spolu s autoritativně působícím a na každičký detail se soustředícím Alexejem Orlencem. Mercutio a Tybalt, dva kohouti, kteří večer okořenily fyzickou silou a strhujícím projevem v ansámblech i sólech. Řeč je o senzaci jménem Arshak Ghalumyan (Mercutio) a veskrze podobně popsatelnému tanečníkovi Federicovi Spallittovi (Tybalt). Střet dvou světů to byl již podle jmen, Armén Ghalumyan vs. Ital Spallitta. Uvádím to téměř jako zápas o mistra těžké váhy některého bojového sportu, nicméně přesně takto podobně se oba tanečníci do svých rolí odevzdali a pro obecenstvo rozdali. Při potlesku z nich opět byli usměvaví přátelé, na pódiu však možná právě proto vykreslili nepřeberné množství velkých okamžiků, na které se snad ani nedá zapomenout.

© Fernando Marcos – Staatsballett Berlin
© Fernando Marcos – Staatsballett Berlin

Ani toto recenzované představení není zcela o hlavních rolích, bez těch menších by to nešlo, o menších choreografiích skupinách ani nemluvě. Z mnoha a mnoha impozantních tanečníků a tanečnic, které bylo možno ve Státní opeře Pod lipami zahlédnout, lze vyzdvihnout Olafa Kollmannspergera, perfektně synchronizované pány Alexandera Birda a Dominica Whitbrooka, z dam pak rozhodně zaujaly Christiane Pegado, Danielle Muir a Luciana Voltolini.

V sezóně 2018/2019 se Prokofjevův balet Romeo a Julie v Berlíně přesouvá na západ do Deustche Oper. Celkem v deseti představeních (tentokrát ovšem v choreografii Johna Cranka) opět zcela jistě budeme moci sledovat dech beroucí výkony. Vřele doporučuji jedno z představení navštívit, rozhodně to stojí za to!

www.staatsballett-berlin.de