Bez kopí, bez jablka, bez meče, bez ohně. Přesto skvělé Zlato Rýna a Valkýra v Theater Chemnitz

03.05.2018

© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz
© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz

Kopí, jablko, meč, oheň. Tato tři slova, která u každého obdivovatele oper Richarda Wagnera ihned evokují konkrétní situace v tetralogii Prsten Nebelungův, zatím zcela schází v prvních dvou částech dokonalého uměleckého díla, která v letošním roce postupně uvádí divadlo v saském Chemnitzu. Ten se často, a lze říci, že vhodně, uvádí též pod našim názvem Saská Kamenice. Zajímavostí místního nastudování je fakt, že bylo v rámci režisérské práce svěřeno hned čtyřem režisérům, v tomto případě dokonce ženám, tedy režisérkám. Obojí velmi kvituji. Co má paměť sahá, byla to snad pouze opera ve Stuttgartu, která kdysi přistoupila k tomuto řešení. Není mi ale známo, že by byly vybrány jen a pouze ženy.

© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz
© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz

Hudebního nastudování se ujal španělský dirigent Guillermo García Calvo. Tento rodák z Madridu se narodil v roce 1978 a je v Saské Kamenici počínaje sezónou 2017/18 generálním hudebním ředitelem. V jeho uměleckém životopise nalezneme informaci, že byl asistentem Christiana Thielemanna. Z toho, co jsem ve dvou dosud navštívených večerech slyšel, mi ovšem vychází, že tento stále ještě relativně mladý umělec ve stopách svého slavného a zkušenějšího kolegy nejde. Očividně se profiluje jiným směrem, má svůj názor, jeho hudební cítění je zcela odlišné. Vzhledem k tomu, jak se ve valné většině operních představení a symfonických koncertů dirigovaných Thielemannem cítím zcela ve své kůži a je mi hudebně blízké to, co Thielemann přednáší, by se tedy mohlo zdát, že nepřijmu způsob, jakým Calvo pojal a nastudoval Ring v Chemnitzu. Co však mohu říci je, ano, líbí se mi to hrané jinak, ale neodmítám něco nového a naopak to slouží k novému poznávání. Je dobře, že je tu osobité pojetí jiného typu. Ať tak či tak, vždy je to Ring a Calvo zcela jistě ví, co dělá. Bude rozhodně zajímavé sledovat, jak si tento nadějný umělec povede v dalších letech, v dalších dílech.

© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz
© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz

Operním orchestrem je v Chemnitzu ansáml nesoucí jméno hudebního skladatele Roberta Schumanna, tedy Robert-Schumann-Philharmonie (těším se, až mi jednou někdo zainteresovaný vysvětlí důvod používání pomlček i v názvech, jakým je tento). Orchestr zněl (až na několik nepřeslechnutelných zaváhání zejména žesťových nástrojů) velmi pěkně! Právem se opírá o hutnou a příjemně barevnou smyčcovou sekci, která mě skutečně nadchla. Filharmonikové tak mají základ a pevný stavebný kámen k tomu, aby mohli zaujatou hrou docílit zvuku, který je po nich od dirigenta vyžadován. Limitujícím faktorem je zde ovšem prostor. Nemálo hráčů musí být z důvodu zdejších omezených kapacit doslova schováno v orchestřišti a to nemůže být zcela vyhovující stejně jako rozestupy mezi jednotlivými hráči. Inu partitura Richarda Wagnera.

© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz
© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz

Zlato Rýna v režii Vereny Stoiber začíná překrásnou scénou (autorkou je Sophia Schneider, která připravila i kostýmy) houpajících se dcer Rýna. Jejich vzezření je hodně vyzývavé, nic však nemá na kostým vizáž Alberiche, která je skutečně originální a Nibelung je vlastně prezentován nahý - tedy v plné parádě se vším všudy. A toho "všudy" se skutečně nedá nepovšimnout. Za hradem vybudovaným obry si představujme jednoduchou stěnu, bohové i obři jsou oděni v klasických společenských šatech, kouzelná přilbice je zrcadlem, svět Nibelungů je továrnou na spotřební zboží, kde jsou nuceně nasazené děti, nad nimiž se prezentuje devět nabízejících se mladých žen. Jednu z nich na důkaz své moci Alberich připraví o horní část plavek a následně ji podřízne. Takovéto věci jsou k vidění. Nic však není za hranou (tak jako například ve Zlatu Rýna v dnes již bývalé inscenaci Franka Castorfa z Bayreuthu) a celou operu lze velmi pěkně prožít a vychutnat si Wagnerovu hudbu. To, že nemá Wotan kopí (a že Freia svá jablka) bych pochopil právě v předvečeru a s přimhouřeným okem to souhlasí s režijní a scénickou koncepcí. Proč ale kopí nevidíme ani ve zcela klasickém pojetí Valkýry (režie Monique Wagemakers, scéna Claudia Weinhart, kostýmy Erika Landertinger), která nevybočuje vizuálně a režijně z běžných mezí, je mi již trochu záhadou. Vše dokonala nepřítomnost jakéhokoliv ohně ve Wotanově loučení a kouzlu ohně. Přitom vše nasvědčovalo tomu, že hořet bude. Nic ovšem proti překvapením.

© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz
© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz

Obry jsem zmínil, obry též začnu. Calvo díky svému tempu nechal ubohého Magnuse Pionteka coby Fasolta svůj part takřka odrecitovat. Tentýž pěvec si pak nezpravil vokální linku ani v roli Hundinga. Hlas tento basista nemá nezajímavý, ovšem snad právě díky dirigentovi jsem u něho nenašel něco více, co by mě zaujalo. Jako zajímavější z bratrů mi přišel Fafner Jamese Moellenhoffa. Zmíněné dcery Rýna, ač na houpačce, byly vzorově sezpívány a velmi mě potěšilo, že si posluchač mohl jejich hlasy užít i při samotném odchodu bohů do Walhally. Nezpívaly totiž ze zákulisí, nýbrž přímo z pódia. Je záslužné, že se režie nesnažila o rádoby efekt vzdáleného nářku, který je spíše na obtíž a ztrácí se při něm půvab této Wagnerovy krásné melodie. Pěvkyněmi byly Guibee Yang (její hlas zaujal ze všech nejvíce), Sylvia Rena Ziegler a Sophia Maeno. Velký výkon a krásnou barvu hlasu předvedla Cornelia Ptassek jako infantilní Freia, za svou mistrovskou roli může klidně Monika Bohinec počítat Fricku. A to v obou operách. Že budu nadšený, mi bylo jasné, když jsem ji je několik týdnů před návštěvou Kamenice slyšel ve Vídeňské státní opeře zpívat Erdu v Siegfriedovi. Pěvkyně byla po oba večeři v prvotřídní vokální formě a svůj výkon zaštítila i vzorovým hereckým ztvárněním.

© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz
© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz

Nadšení pro výraz jsem nalezl i u maďarského barytonisty Krisztiána Csera, který byl pro Bohinec manželem. Jako Wotan se uvedl velmi dobře, lze se těšit, že jej v budoucnu uslyšíme i ve Valkýře či Siegfriedovi. Velmi dobrým a zkušeným Allberichem byl Jukka Rasilainen. Tento pěvec je stálicí světových operních scén a svým pojetím skřeta a následného zabijáka si od publika vysloužil velkou míru uznání. Jeho bratra Mima podal velmi dobře Benedikt Nawrath. Pokud bude stejný pěvec obsazen i jako Mime v Siegfriedovi, mám od jeho vystoupení velká očekávání. Nijak výrazným Logem nebyl Edward Randall. Přesto dal svému partu mnohé a i jeho vystoupení je možné zařadit mezi ta zdařilá. Jako Froh přednesl zvučný a mladistvý tenor Peter Wulfsberg Moen, malou roli Donnera spolehlivě zazpíval Matthias Winter. Erda Anji Schlosser se mi líbila od A do Z. Pěvkyně má přirozené jevištní vystupování a plný a obsažný mezzosoprán, u něhož není divu, že svou naléhavostí a tajuplnou barvou přiměl Wotana k zahození prstenu moci.

© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz
© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz

Velice potěšilo a zapůsobilo obsazení ve Valkýře. Nadšený musí být každý z řeckého barytonisty Arise Argirise, který se narodil roku 1974 v Aténách. Právě tento muž by mohl být odpovědí na určité výtky, které se týkají Wotana, jak jej prezentuje Tomasz Konieczny. Argiris má totiž vše, čím disponuje Konieczny, bez výhrad však jeho hlas navíc lahodí ve všech polohách. Konieczny občas dráždí, Argiris ovšem rozechvívá. Jeho nádherný mocný hlas je pro mě skutečným objevem a přeji každému publiku v nejvyhlášenějších operních domech, aby byl právě pro jejich Prsten tento muž angažován. Publikum i on sám si to zaslouží! Mnichov, Vídeň, Budapešť, Drážďany, Bayreuth, Berlín, Lipsko - všude tam musí slyšet Arise Argirise jako Wotana! V zástupu těch, které jsem již v této roli slyšel, zaujímá nyní významné místo. Pozadu ovšem nezůstala ani představitelka Brünnhildy. Američanka Dara Hobbs se taktéž zařadila mezi pěvkyně, které bych rád slýchal i jinde než v Chemnitzu. Její zvučný a lahodně znějící soprán je příjemným zpestřením mezi jmény, jakými jsou Stemme, Herlitzius, Théorin, Foster, Watson či Dalayman. Ještě několik takto výtečných výkonů a bude mezi tyto legendy patřit.

© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz
© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz

Maďarský tenorista Zoltán Nyári mi není umělcem neznámým. Zažil jsem jej v Drážďanech jako prince v Rusalce a Josého v Carmen. Na Wagnerově festivalu v Budapešti vždy spolehlivě zpíval Froha, výborně se tamtéž projevil jako Erik v Bludném Holanďanovi. Velmi jsem se těšil, že jej konečně uslyším zpívat i Siegmunda. Nezklamal a patřil k důležitým elementům celého představení. Zejména scéna s Darou Hobbs, byla z jeho strany podána velmi pozoruhodným způsobem. Ocenit je nutno jeho vcítění se do role. Okamžik, kdy se zvěstovatelky své smrti dotazuje na walhallské setkání se Sieglindou, patřilo k ozdobám večera. Pěkně ovšem zvládl i první dějství, ve kterém mu Sieglindou byla rodačka z Frankfurtu nad Mohanem Christiane Kohl. Mladě působil i její hlas. Její Sieglinda byla jako vánek. Svěží, intonačně čistý a půvabný. Její hlas bude zrát, dostane časem více výrazu a vhodné dramatičnosti. Je možné očekávat, že se svými výkony v budoucnu zařadí mezí své již plně etablované kolegyně. Celkově mě svým projevem potěšila již jako Agáta v Čarostřelci v Semperoper. Nyní se mi díky Sieglindě do mého zorného pole zájmu dostává ještě více.

© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz
© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz

Na pokračování tohoto Prstenu Nibelungova se lze velmi těšit. Určitě Vám zde přineseme dojmy i ze Siegfrieda a Soumraku bohů. Věřím, že i druhá polovina tetralogie bude obsazena stejně kvalitně! Je otázkou co přinese režie a scéna. Dle mých zkušeností to je většinou tak, že se výborně zdaří Zlato Rýna, poté je velmi dobrá Valkýra, následuje jen obyčejný Siegfried a Soumrak bohů, kterému, jako by se nikdo nechtěl režijně a scénicky ani pořádně věnovat.

© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz
© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz
© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz
© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz
© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz
© Kirsten Nijhof – Theater Chemnitz