Bayreuth – Prsten Nibelungův 2017

07.08.2017

Rok 2017 je na festivalu v Bayreuthu ve znamení posledních provedení Prstenu Nibelungova v režii německého režiséra Franka Castorfa (narozen roku 1951 v Berlíně), který si od diváků zasloužil nemalou dávku pozitivních i negativních reakcí. Tato skutečnost zcela odpovídá tomu, co bylo možno na jevišti Wagnerova domova v jeho "interpretaci" zhlédnout.

Začněme však u hudební složky, kterou stejně jako loni svým hodnotným uměleckým naturelem zaštítil Marek Janowski, který se narodil roku 1939 ve Varšavě. Jeho přístup k Wagnerovým partiturám mi byl dosud znám pouze z nahrávek a koncertních provedení. Před několika lety to byla Valkýra a Siegfried v sále berlínské Filharmonie s Rozhlasovým symfonickým orchestrem, v červnu letošního roku si dirigenta mohl opět přečíst jako hudební čtenář, který zavítal do Baden-Badenu, kde maestro dirigoval NDR Elbphilharmonie Orchester v koncertním provedení Zlata Rýna. Orchestr Bayreuthského festivalu mu hrál samozřejmě skvěle, možno bylo slyšet široké rozpětí dynamiky, propracovaný výraz celého orchestrálního aparátu i pěkně zahraná sóla jednotlivých nástrojů. Bez diskusí lze až na jednu věc přijmout vše, co Janowski připravil. Oním prvkem, nad nímž by se dalo diskutovat dlouhé hodiny, jsou tempa, která jsou v přednesu respektovaného wagnerovského odborníka rychlá jako v návalu hněvu vystřelený šíp. Na mnoha místech obrovité partitury tak nastává jakýsi přetlak tónů, který celkovému vyznění hudby ubírá na účinku.

O báječný prožitek se postaralo mnoho výrazných pěveckých osobností. Zlato Rýna zdobil Iain Paterson v roli Wotana, Tanja Ariane Baumgartner dala svým skálopevným a barevným mezzosopránem tušit, co jako Fricka předvede ještě ve Valkýře. Nezaměnitelně krásný hlas Markuse Eicheho byl malý rolí, o to více velký uměním. Fantastičtí byli obři, Gunther Groissböck je osobností vzbuzující úžas postavou i vokálními dispozicemi. Hlas a hlavně jeho barva, kterou byl od přírody obdarován, je výjimečným atributem, který z tohoto Němce dělá legendu ještě před okamžiky, kdy se jí skutečně stane. Basové duo nedílně tvořil Karl Heinz Lehner, který v sobě nosí a naštěstí neskrývá jadrně a přirozeně temně zabarvený hlas. Velmi dobře byly obsazeny i ostatní role, Daniel Behle svůj tenor prezentoval jako Froh, Roberto Sacca ne sice dokonale, avšak o to více živě, ztvárnil Loga. Carolin Wenborne zněla velmi dobře jako Freia, nicméně jsem se přistihoval v představách, jak skvěle by tuto roli dokonale hrála a hlavně zpívala Michaela Maria Mayer, která roli do zcela jiných poloh posunulu svými kreacemi v Norimberku. Pro postavy dcer Rýna se podařilo sestavit hlasy, které by mohly být jakýmsi vzorem, co se ideálně vokálně sladěného tria týká. Nejlahodněji zněla Stephanie Houtzeel, jak Wiebke Lehmkuhl tak Alexandra Steiner jí však byly rovnocennými sestrami a jejich výstupy bylo slastí poslouchat.

Ve Valkýře se sešlo vrcholně inspirativní uskupení pěvců, kteří jsou dost mladí na to, aby zaujali a strhli svým jevištním projevem, a zároveň dost zkušení a vyzpívaní na to, aby své role uchopili s vrcholnou hlasovou suverenitou a blýskavou grácií. Energie vyzařující z dua Camilla Nylund a Christopher Ventris zřejmě sytila vzduch přeplněného Festspielhausu i několik hodin po skončení představení. Může-li být nějaký tenor charakterizován jako svůdný, lahodný a smysly dráždící, pak je to ten ve Velké Británii zrozený. Ventris ani ne před pár měsíci strhnul svým Siegmundem publikum v Budapešti (zde mu byla Sieglindou Anja Kampe), nyní v Bayreuthu ze zajetí domácích prací vysvobodil Camillu Nylund. Ta mu to dala příkladně najevo a její vokální vybroušenost patřila k tomu nejúžasnějšímu, co celý Ring v Bayreuthu letos přinesl. Po zásluze podvedeným oklamaným Hundingem byl zkušený Georg Zeppenfeld, který tak navázal na své nastudování této role na letošním Velikonočním festivalu v Salzburgu, kde týral Anju Harteros. Tanja Ariane Baumgartner se při zpěvu rozhodně nešetří a nic ze svých schopností si nenechává "na potom". Rozdávala se už ve Zlatě Rýna, velký dojem pak zanechala i svou direktivní interpretací Fricky ve Valkýře. Brünnhilde jako ze sna, to je britská sopranistka Catherine Foster. Její čerstvý hlas skvostně se nesoucí do každého koutku festivalového domu byl jako nožem, který protne vše, co se mu postaví do cesty. Jeho přirozená svěžest, která ve vzácně přirozené šíři vychází z perfektně školeného hrdla, našla grandiózního tatínka v bez zábran zpívajícím švédském basbarytonistovi Johnu Lundgrenovi. Ten sice toliko neoplývá mnou vyhledávaným legatem, které umí předvést Thomas Johannes Mayer, má však kvality, které z jeho přítomnosti na scéně dělají vrcholný umělecký zážitek jiného, stejně atraktivního druhu.

Siegfried a Soumrak bohů se díky Catherine Foster, která zpívala všechny tři role Brünnhildy, a Stefanu Vinkemu, jehož tenor se k jeho britské kolegyni svým naturelem výborně hodil, stal umělecky vysoce hodnotným a přirozeným pokračováním předchozích dvou večerů. Vinke je silový typ, který kromě svých hlasivek dokáže rozhýbat i kladivo a není divu, že mu za jeho nádherně vzdušené výšky a vhodně dávkovaný výraz publikum vždy s chutí poděkovalo. Ocenilo i výše již zmíněného Thomase J. Mayera v roli poutníka, stejně jako dnes již takřka legendárního Alberta Dohmena, který roli Wotana z předchozího nastudování Prstenu v Bayreuthu vyměnil za roli Alberiche. Podařilo se mu to jak ve Zlatě Rýna tak zejména v Siegfriedovi velmi dobrým způsobem a byl tak rozhodně zajímavým bratrem tenoristovi Andresovi Conradovi, který v obou operách, ve kterých se doslova "vyskytuje", exceloval jako Mime. Byl to vybroušený výkon hodný největšího obdivu. Ana Durlovski byla přitažlivým ptáčkem zjevem i hlasem, Nadine Weissmann jako Erda rozvibrovala srdce nejednoho hříšníka na jevišti i v publiku. Svou dávku zloby obdivuhodným způsobem vykreslila i Marina Prudenskaya v roli Waltrauty, ideální představitelkou hříchu a povolnosti se stala Gutrune v "tělové" i hlasové interpretaci britské sopranistky Allison Oakes. Právě o této pěvkyni divadelní svět (a nejen ten, který je tvořen dílem Richarda Wagnera) zcela jistě v budoucnu mnohé uslyší. Markus Eiche byl výrazným Guntherem, v počátku hrdým, později patřičně zlomeným, Stephen Milling zazářil jako Hagen a nenechal nikoho na pochybách, že patří ve svém oboru k tomu nejlepšímu, co lze slyšet. V souvislosti se Soumrakem bohů je samozřejmě nutné zmínit i sbor, který byl báječně připraven Eberhardem Friedrichem.

Během "obvyklých" inscenací Prstenu Nibelungova se publikum občas lehce pousměje pouze v momentě, kdy Siegfried doputuje na skálu, kde očekává nález v podobě spící Brünnhildy a ke všeobecnému překvapení se vždy diví, že to není muž. Je to nádherný hrdinský moment, jeden z největších v historii lidstva. V inscenaci Franka Castorfa se publikum smálo o poznání více a to rovnou v momentech čtyřech. Prvním bylo, když Camilla Nylund v detailně zabraném a promítaném videu a v úžasné herecké kreaci tajně míchá nápoj na dobrou noc Hundingovi. Druhou parádou byl zdvižený prostředníček na slouhu, který chce pomoci Wotanem "za odměnu" znásilněné Erdě v třetím dějství Siegfrieda. Ta se samozřejmě vzdala bez boje a odlezla po čtyřech do kouta. Třetím skvostným okamžikem je ten, kdy Brünnhilda na konci třetího jednání mlátí do kebule deštníkem obrovitého krokodýla, který se k ní přiblížil nebezpečně blízko a strčí mu jej pak do tlamy, aby si následně Siegfried všiml, že druhý, ještě větší krokodýl, již téměř spolknul lesního ptáčka (v tlamě obludy pomalu mizící Ana Durlovski) a kvapem ho vytahuje z jeho útrob za nohy. Vrcholem všeho nemohl být nikdo jiný než nenasytný samec Siegfried v prvním jednání Soumraku bohů. Drhnoucí hřbet Allison Oakes, tedy Gutruny, ještě než si ji snad vůbec mohl prohlédnout, volá v nejlepším na Gunthera "Jak se jmenuje Tvá sestra?".

Castrofův Prsten je pln protikladů. Na jedné straně je tu v Siegfriedovi a ve Valkýře téměř to nejlepší, co jsem kdy v divadle viděl, v protikladu s tím je tu videoprojekcí (zprostředkovately jsou pánové Jens Crull a Andreas Deinert), násilím a mnoha zbytečnostmi doslova přeplácané Zlato Rýna, při kterém se velmi těžko koncentruje na hudební složku, a jaksi nedodělaný a nevyužitý Soumrak bohů, ze kterého mohlo být vytěženo mnohem více. Počet kulis a jaksi mimoděk vložených situací, výjevů a scén nabízí divákovi produkce tolik, že i kdyby se rozdělily do několika dalších samostatných inscenací, bylo by jich i tak dost. Nad celkovým počinem tak lze po zaznění posledních tónů tohoto díla žasnout. Byl to jistě záměr a podařil se v tomto smyslu dokonale. Všem, kteří se na něm podíleli, tedy i autoru scény Alksandru Denicovi, autorce kostýmů Adrianě Braga Peretzki a mistru světla Raineru Casperovi, lze vyjádřit poděkování a obdivné bravo!