Recenze CD: Ana Maria Ribeiro – The delirium of my desire - portugalská flétna od Artway records

12.01.2019

Když jsme si s velkým nadšením loni v létě pouštěli (a následně o něm s velkým potěšením psali) disk se skladbami portugalského skladatele Luíse de Freitas Branca, s touhou, která odpovídá té, jež přichází po polknutí prvního doušku vína, jsme nyní všichni vkládali do přehrávačů další přírůstek do katalogu nahrávací společnosti Artway records. S hlavou skloněnou a zrakem upřeným na svůj milovaný nástroj je to flétnistka Ana Maria Ribeiro, která ve společnosti s pianistkou Isoldou Crespi Rubio připravila disk, který stojí za pečlivou pozornost.

Krom toho, že ho zakončuje notoricky známá skladba Massenetova (Meditace z opery Thais), která v úpravě pro flétnu a klavír působí velmi niterně, svěže a neoposlouchaně - jakoby u všeobecně známé melodie rozkrývala novou a neobvykle působivou složku svého kompozičního obsahu, obohacuje jej zejména přítomnost skladatelů, kteří jsou generace mladší a každý z nich svým vlastním způsobem přispívá k celkové atraktivnosti disku.

Luis Tinoco (1969) se nechal inspirovat Sekvencemi Luciana Beria, kompozice The delirium of my desire (toto dílo pojmenovalo i celé album) z roku 2006 přináší tři a půl minuty demonstrace toho, jak lze s flétnou jako nástrojem naložit tak, aby byla skladba moderně znějící, technicky enormně náročná a přitom přehledná, čitelná a oslovující posluchače. Alexandro Delgado (1965) přispívá skladbou The panic flirt. Čtyřminutové dílko je samo osobě veledílem z roku 1992. Ribeiro prostřednictvím svého nástroje dýchá, je až nepochopitelné, jaké úsilí muselo být vynaloženo, aby vznikl a vynikl tvar, který dílo má. Obdiv k flétnistce lze ovšem vyjádřit i u další jednověté skladby Monte Pacato, kterou pro svou sestru připravil António J L Ribeiro (narozen 1956). Je hřejivá a vážná zároveň, nese stopu velmi erudovaného hudebníka.

Z jiného soudku je již pochopitelně Předehra k Faunovu odpoledni (aranžmá G. Samazeuilh) loňského oslavence Clauda Debussyho (1862-1918). Opět lze popsat nový vítr, který do skladby fouká stran aranžmá pro flétnu a klavír. Part klavíru je zde umě a citlivě přednášen - ano, nejlépe je, použít právě toto slovo. Jak hra Rubio tak Ribeiro je prezentací široké škály barev a odstínů. Hudebnice si po muzikantské stránce rozumějí i v třívěté sonátě pro klavír a flétnu Philippa Gauberta (1871-1941). Nápaditá a živá kompozice je zřejmě těžištěm disku. Přestupní stanicí od skladatelů století devatenáctého k těm, kteří tvořili a tvoří ve století dvacátém a jednadvacátém.

Takto může být brán i autor, jehož myšlenky a práce celý disk otevírá - a my s ním povídání paradoxně uzavíráme. Sigfrid Karg-Elert (1877-1933) se sice narodil v Oberndorfu na Neckaru, již v pěti letech však stál na prahu dechberoucího a nedostižného Lipska. Jeho kroky formoval i Emil Řezníček. Karg-Elert Lispko sice opouštěl, vždy se ovšem vrátil a je pochován na zdejším hřbitově. Jeho Sinfonische Kanzone, jsou pro tento nástroj jeho virtuózní prvotinou. Autorovi jako by flétna z ruky vypadla a Ana Maria Ribeiro jako by ji pozvedla. Coby výsostná držitelka pomyslné špičky flétnové hry nám teď na své desce její zvuk zaslouženě pyšně předává.

www.artway.pt