Renée Fleming konečně v Praze, partnerem skvělý FOK!

15.07.2019

© Jan Slavík
© Jan Slavík

Renée Fleming v České republice, to je samo sebou událost. Nicméně pro ty z nás, kteří její aktivity sledují dlouhodobě, byla návštěva americké sopranistky v Obecním domě v Praze v rámci koncertu FOK jen jednou z možností, jak pěvkyni slyšet. Její pravidelný pohyb po Německu a Rakousku dal od roku 2009 (památný nepovedený reprokoncert v Českém Krumlově) mnoho možností, jak úchvatný hlas této neobyčejné dámy slyšet.

Koncert pražský tak byl jen jakousi vsuvkou, nicméně chápu, že svátkem pro ty, kteří za sopranistkou za hranice nevyrazili. Fleming řadím k nejvýraznějším a nejzajímavějším hlasům historie zpěvu vůbec, její nadšení pro hudbu mnoha autorů se přenáší na posluchače jako zdravá nákaza. Straussovy písně, opereta, písně Franze Schuberta, naše milovaná Rusalka, Pucciniho árie, to vše bylo úchvatné. Jedinou překážkou byla akustika Smetanovy síně, hlas Fleming by si zasloužil komornější prostor s jaksi citlivějším publikem, které přeci jen mohlo nespoutané nadšení z výkonu pěvkyně přinést až na samotný závěr. Mohutný aplaus i během série písní Schubertových byl přeci jen na škodu.

© Jan Slavík
© Jan Slavík

Nevím, z jakého důvodu byla použita tak neoriginální dramaturgie čistě orchestrálních meziher a vstupů. Předehra k Lazebníkovi sevillskému? Proč? Omylem zahraná předehra k Netopýrovi (v programu uveden Lehárův valčík)... Předehra k Figarově svatbě? Důvod? Nelze najít něco jiného? Skvěle ovšem seděla polonéza z Rusalky a předehra Candide. Co se ovšem prvních třech zmíněných kusů týká, vybíral-li je dirigent Elli Jaffe sáím, raději mu ani tuto otázku nepokládejme, jistě by alternativu našel předehru k Verdiho opěře Nabucco. Jednoduše řečeno, trocha originality by neškodila. Existují stovky vhodných skladeb, které by si uvedení zasloužily!

Dirigentovi samotnému hrál náš vynikající Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK skvěle, není co vytknout, soustřední bylo vynikající, projevilo se to v mnohabarevném a plastickém zvuku, který bylo radost poslouchat. Vrátím-li se ovšem k dirigentovi, jeho až dětinská gesta a styl dirigování patřil k tomu nejpodivnějšímu, co jsem kdy viděl. Celkově je to ale marginální záležitost a za celý poutavý večer je nutno pořadatelům a interpretům důkladně poděkovat a takto to činím.