Recenze CD : Kristina Fialová a Igor Ardašev - České sonáty pro violu u Supraphonu

13.12.2016

Fotografie © Dušan Martinček
Fotografie © Dušan Martinček

Albem, které nese název "Czech viola sonatas", debutuje violistka Kristina Fialová u Supraphonu, a to ve spolupráci s klavíristou Igorem Ardaševem. Disk velmi vhodně mapuje hudební literaturu 20. století, nejstarší skladbou je Svita pro violu a klavír, op. 5 Karla Husy, ve stejný rok 1955 se zrodily sonáty pro violu a klavír Bohuslava Martinů a Jindřicha Felda. Nejmladším dílem celého disku je Kalabisova sonáta op. 84 z roku 1997. Díla posledních dvou jmenovaných osobností jsou zde dle údajů vydavatele vydávána na nahrávce ve světové premiéře.

Za stěžejní dílo celého disku považuji třívětý opus Jindřicha Felda, který zaujme svým drtivým účinkem dramatickým! Až filozofující hloubavý odstín některých témat a obrovitá pestrost hudebně nápaditých myšlenek tu navozuje atmosféru, která je svým kompozičním mistrovstvím nepřehlédnutelná, originální a neodolatelná. Lze jen a jen souhlasit s textem bookletu, který skladbu uvádí jako "dosud neobjevený skvost violové literatury".

Realizace nahrávky proběhla v dubnu a květnu roku 2016 v dnes barokním kostele sv. Vavřince, který můžeme naleznout na Petříně v Praze. Volba to byla vhodná, akustika se pozitivním způsobem promítla do celkové atmosféry snímku, nástroje obou interpretů znějí volně, nesvázaně a čiší z nich přirozené barvy. Zprvu mi přišly oba nástroje velmi blízko, s pokračujícím poslechem jsem ale dospěl k názoru, že mikrofony byly umístěny zcela v souladu se záměrem přenést věrně do digitální podoby jak nástroje interpretů, tak díla českých mistrů. U pana Ardaševa se jednalo o klavír Steinway, Kristina Fialová se zmocnila svého italského nástroje "Carlo Antonio Testore - Contrada 1745". Pánové zodpovědní za režii a zvuk, Jiří Gemrot a Ondřej Urban, tak vtiskli nahrávce věrný a stylově autentický zvuk. Producent Matěj Vlčinský ji i z tohoto důvodu může považovat za hodnotnou.

Hodnota je však i v tom hlavním. Ani po poslechu nahrávek Kristiny Fialové, ani po poslechu jejího nástroje na živém koncertu, si posluchač nemůže být jistý, zda se skutečně interpretka zmocňuje svého nástroje, či zda je naopak ona sama v jeho podmanivé moci. Právě tímto cenným zrcadlením, myslím, dosahuje její hra nebývale intenzivního účinku. Vnímat a postřehnout lze souznění osobité hráčské individuality se skvělými technickými dovednostmi, které Fialová přeměňuje v posluchačský zážitek. Podařilo se to tak i na dnes recenzované nahrávce, která dle charakteru interpretovaného díla buďto čiší přímo meditativně hloubavými tóny s problesky intenzivního světla, nebo se kloní do roviny vážného sametového podtónu, který při zavření očí evokuje spektrum tmavé a nebývalé tajuplné.

Sám sebe jako mistra barev opět odtajnil i Igor Ardašev. Jeho hra je citlivá a nedominující, v pravém slova smyslu jiskrná, posluchačsky přívětivá a čistě technicky bravurní. Oba hudebníci se zjevně setkali ve výborném uměleckém rozpoložení, a hudební i mimohudební respekt navzájem k sobě samým je další přidanou hodnotou tohoto zdařilého počinu, jež se v přehrávači jen tak točit nepřestane. Velmi jej doporučuji.