Recenze CD : Kytara a flétna jako podmanivá dvojice nástrojů na nahrávce dua Viento Marero

14.01.2018

Když jsem se před několika měsíci dostal k poslechu nahrávky, na které své nesporně vysoké instrumentální kvality představují anglický kytarista Russell Poyner spolu s polskou hobojistkou Monikou Dawidek (prezentují se jako Dawidek-Poyner duo), jako bych byl trochu zklamán z nástrojové kombinace, kdy mi ne zcela ideálně sedí přátelství kytary s hobojem, což ještě umocnil fakt, že Monika Dawidek dle mého soudu svou hrou na snímku posluchači nepředává nic víc, než čistě technickou chladnou dokonalost. Trochu škoda u alba, pro které je ústředním tématem latinskoamerická hudba.

Ve zcela jiném světle tak působí obraz alba komorního dua Viento Marero, které tvoří v Opavě narozený kytarista Jiří Meca a v Ostravě narozená flétnistka Michaela Meca. Dva mladí umělci, kteří se krom svých vlastních koncertních aktivit ve svých oborech zaměřují i na pedagogickou činnost, tak tvoří pár jak před zraky posluchačů na koncertech, tak v soukromém životě. V roce 2017 po sobě duo na CD zanechalo odkaz v podobě originálních kompozic pro flétnu a kytaru a dopřálo tak svým obdivovatelům možnost vyslechnout si v pohodlí domova skladby, které jsou též pilířem živě provozovaných koncertních projektů.

Široká autorská paleta CD, jejíž základ dle mého soudu tvoří nadmíru zajímavá skladba Choreae vernales (Jarní tance) Jana Nováka a bohatostí nápadů a skladebných myšlenek obdařená Sonatina italského skladatele Maria Castelnuoova-Tedesca, tedy díla, jenž jsou na snímku nejvýraznější, a to jak měřítkem časovým, tak čistě obsahově hudebním. Okouzlující a uhrančivá je suita Ve starém stylu, jejíž autorem je Evgeny Irshai. Její rytmická propracovanost a kompoziční vyspělost z ní dělá jeden z největších objevů alba. Zamilovat se na první poslech lze ovšem i do Un Petit Jazz Johna Duarta, jehož řeč tónů je mi velmi blízká a každého zcela jistě osloví svou originalitou, vnitřním klidem, ale též i napětím, které jakoby evokovalo tajemnou noc plnou hvězd v okamžicích netrpělivého očekávání čehosi nadcházejícího, avšak ne zcela konkrétního. Sympatickým a vítaným kontrastem jsou ovšem i kratší skladby, které disk zahajují a zakončují. Díky Ibertově Enter´acte je posluchač bez okolků vhozen do laškujících vln a nespoutaného tance, v dobrém slova smyslu si neodpočine ani v momentě, kdy je takřka hodina hudby u svého závěru a posluchač se ocitá v sevření rytmu Burattinaty maďarského skladatele Ference Farkase.

Kytara Jiřího Mecy má bohatý zvuk a velkou paletu výrazových prostředků. Za ovládnutím dřeva a strun evidentně stojí hráč, který k tomuto profesnímu bodu mohl dospět pouze díky kombinaci výrazného talentu a vlastní kázně, která mu poskytla tvrdošíjnou zarputilost v nekonečném zápasu o vlastní sebezdokonalování se. Technika, rytmická perfekce a nezměrná dynamická škála hráčského projevu, to jsou hlavní dominanty tohoto hráče. Komplexní je též projev flétnistky Michaely Mecy a je hned nutno dodat, že jsem v její hře našel mnohem více emocí a života, než jako tomu bylo v případě výše zmíněné hobojistky. Hráčka prostřednictvím svého nástroje dýchá a snad i žije. Laťka je nastavena závratně vysoko, hra je virtuózní a plná ohně. Zvuk flétny je lahodný, čistý a průzračný, zkrocený, ale i nezkrotný zároveň.

www.vientomarero.cz