Kirill Petrenko diriguje Berlínské filharmoniky

10.02.2021

Vlastní label Berlínských filharmoniků zvaný Berliner Philharmoniker recordings je výzvou pro jakéhokoliv dalšího vydavatele hudebních nosičů, pro jakéhokoliv dalšího vydavatele audiofilských nahrávek ve vysokém rozlišení - nemluvě o kvalitách uměleckých. Vlastního labelu České filharmonie se zřejmě nedočkáme a přitom, právě poslední složka, ta umělecká, by s živými nahrávkami byla na srovnatelné úrovni. To že ovšem ani Decca nezvládá nahrát symfonický zvuk orchestru v Rudolfinu ideálně je jednoznačné, změnu nahrávacího týmu u našeho skvostného orchestru rozhodně doporučuji.

Kirill Petrenko je postavou malý, hudebním cítěním a interpretací ovšem impozantní muž, dirigent, jehož energický a přímočarý přístup k hudbě vzbuzuje obdiv. Ač bych si k provedení Prstenu Nibelungova vybral jiného dirigenta než právě jeho (Levine), ač bych si k provedení Beethovenových symfonií též vybral někoho jiného (Blomstedt), například jeho Čajkovskij je fenomenální a feonomenální byla mnohá další umělecká provedení, která jsem ve velkém množství měl to štěstí prožít v Bavorské státní opeře. O vrcholné umělecké úrovni tohoto dirigenta není pochyb a pokus snad něco nesedne zcela, je to jen proto, že je mi v určitém repertoáru bližší přístup někoho jiného. James Levine nám zemřel a já tímto skládám holt dirigentovi, kterého bych zařadil mezi trojici největších velikánů taktovky všech dob.

Album Petrenkovo obsahuje celkem sedm disků. Pět z nich jsou konvenční audio CD, zbylé dva jsou Blu-ray disky obsahující totožné nahrávky ve vyšším rozlišení a video záznam koncertů. Není možné si přát více. Obsah kolekce stojí na nahrávkách Ludwiga van Beethovena a Petra Iljiče Čajkovského, k těmto dílům se dostaneme později. Osvěžující interpretační nápad už sám osobě ovšem přichází s dílem Franze Schmidta (1874-1939). Jeho 4. symfonii premiérovala nešťastník Oswald Kabasta v roce 1934 ve Vídni, tentýž nešťastník pak řídil i premiéru s Berlínskými filharmoniky (zřejmě v Alte Philharmonie? - není uvedeno) v hrůzném roce 1943. Bratislavský rodák Schmidt zkomponoval hudbu, která zaujme a vyzívá k opakovaným poslechům. Díky Petrenkovi a jeho skvostně hrajícímu ansámblu, jemuž vše ladí až nadpozemsky skvěle (záznam z dubna 2018 v sále Philharmonie v Berlíně). Doporučuji slyšet.

Vítanou parádou je Hudba pro orchestru předčasně zemřelého Rudi Stephana (1887-1915), jehož též, ovšem jinou formou než Kabastu, skolilo zlo. Za kulku do hlavy nadějnému komponistovi se jistě doteď střelec smaží na pánvi. Temná šestnástiminutová velkosymfonická kompozice rovněž stojí zvídavým posluchačům za objevení a to zejména, když se v závěru přeci jen dur dočkáme.

Kiril Petrenko je v jistém slova smyslu Janek. Jak jinak přirovnat jeho vitalitu v interpretaci Beethovena. Z dirigentových gest se zdá, že by nejraději řídil provedení dvou symfonií naráz. On v rámci sedmičky (nahráno duben 2018) nespěchá, on se řítí. Abych nebyl pochopen špatně, není to neřízená střela, vše dokonale sedí, vyumělkovanost se nekoná, je to spontánní výbuch všeho, co si Petrenko o Beethovenově hudbě myslí a chce předat. Přijmout či nikoliv? Já se této interpretace vzdávám, nepovažuji ji za svou, nicméně ji respektuji. Jak bych jinak mohl například zmíněnou nahrávku (fantastický komplet s Gewandhausorchestrem u Accentus) Herberta Blomstedta považovat za jedinečnou, pokud bych neměl srovnání s Petrenkem? Polovina posluchačů to bude mít pocitově naopak a je to tak dobře, děkujme umělcům za možnost tohoto výběru.

Devátá (nahrána srpen 2019) je mi již bližší více, vzpomenu-li si ovšem na provedení Simona Rattle s Berlínskými filharmoniky na Pražském jaru, znovu bych Petrenka rozhodně nevolil. Ale uznávám, že například druhá věta ruskému dirigentovi pravděpodobně vyšla zajímavěji a v kontextu s ostatními větami příznačněji. Zvuk filharmoniků je technicky unikátní a výrazově strhující, v provedení jsem z hlediska interpretace nenašel jakoukoliv slabou chvilku. Perfektní! Sólové party zazněly z úst hlasů mně nejoblíbenějších. Jak nádherná sopranistka Marlis Petersen, tak výtečná Elisabeth Kulman jsou ozdobami finální věty. Kwangchul Youn je spolehlivým a sebejistým basem, Benjamin Bruns zpívá svůj tenorový part s lehkostí, citem a vzorovou intonací.

Nahrávka symfonie č. 6 (nahrána březen 2017) Petra Iljiče Čajkovského vyšla samostatně již zhruba před rokem a půl jako vůbec první počin Kirilla Petrenka se svým orchestrem. Je dokonalá, výjimečně vystavěná, vzrušující a referenční. Psáno o ní bylo již dříve, nově se ovšem představuje symfonie č. 5, jež byla zaznamenána v březnu roku 2019 a jedná se o prvotřídního následovníka snímku předchozího. Orchestr čte Petronkovi kromě rukou i z očí, hltá jeho potřebu najít to, co v Čajkovského hudbě maestro našel při jejím studiu. Výsledkem je jeden z nejzajímavějších záznamů ruského skladatele tohoto stolení - a že je Čajkovskij nahráván opravdu velmi často!