Prsten Nibelungův v Budapešti

01.07.2016

Die Walküre (c) János Posztós, Müpa Budapest (Evelyn Herlitzius, Johan Reuter)
Die Walküre (c) János Posztós, Müpa Budapest (Evelyn Herlitzius, Johan Reuter)

Műpa Budapest (Palác umění Budapešť) a jeho Bartókova národní koncertní síň, která pojme až 1656 posluchačů, je každý červen (počínaje rokem 2006) hostitelem hudby Richarda Wagnera v tom nejkvalitnějším provedení. Dirigent Ádám Fischer se dlouhodobě na vzácně vyrovnané úrovni stará o umělecký zážitek, který nemá mnoho alternativ.

I pro rok 2016 bylo přichystáno kompletní provedení tetralogie Prsten Nibelungův ve čtyřech po sobě jdoucích večerech. Relativní umělecké mládí se tu sešlo s pěvci, kteří jsou buď těsně před vrcholem své pěvecké kariéry, nebo na něm již úspěšně nějakou dobu se zaslouženou hrdostí tkví.

Jedná se o koncertní provedení či o plnohodnotné divadlo? Pravda je napůl cesty a též záleží na tom, jakým hereckým talentem je dotyčný pěvec vybaven. V případě světových špiček, kterými jsou sopranistka Evelyn Herlitzius, mezzosopranistka Waltraud Meier, či tenorista Gerhard Siegel, se o fantastický herecký výkon jedná bez jakéhokoliv přehánění vždy a je zcela lhostejné, zda právě stojí na scéně divadla či před varhanami v koncertní síni. Vokálně suverénní tenorista Johan Botha se naproti tomu parametru strhujícího herce nikdy nepřiblíží ani na tisíc mil, naštěstí má však po boku výrazově i hlasově fantastickou Anju Kampe, která tento "tým" báječně vyvažuje. Všem a všemu pomáhá režie a jevištní design rakouského režiséra Hartmuta Schörghofera, který hojně využívá (někdy více zdařile, někdy méně) animací na velkoplošné obrazovce (tvůrce videa je Momme Hinrichs) a intenzivně pracuje se symbolikou v podobě tanečníků (choreografie Teresa Rotemberg a Gábor Vida) a jejich kostýmů a rekvizit, jejichž autorkou je Corinna Crome. Po celé čtyři večery je co sledovat a čím se bavit.

S nadšením lze hovořit o orchestru, který je charakteristický nádhernými smyčci a impozantními dechy. Horny a pozouny mají někdy až zlověstný náboj, nikdy však nepřekročí mez a jsou ozdobou celého ansámblu. Fischer báječně vykresluje atmosféru jednotlivých scén, i ta nejtišší pianissima jsou příjemně čitelná. Pokud zní celý aparát, lze bez potíží rozpoznat a v toku hudby diferencovat jednotlivé nástroje. V Bartókově síni jsou spokojeni jak posluchači, kteří sedí blíže k orchestru, tak ti, kteří si vybrali místa dál či výše situovaná. Na zdejší akustiku jsou zde právem pyšní! S mimořádným úspěchem tohoto faktu využívá druhý z dvojice slavných bratrů dirigentů. Iván Fischer tu pro nahrávací společnost Channel Classics mimo jiné realizuje fantastické snímky symfonií Gustava Mahlera a Johannesa Brahmse.

Na pěvce se nyní podíváme ve větším detailu a vezmeme to od Wotana, kterým byl letos ve Zlatě Rýna a ve Valkýře dánský basbarytonista Johan Reuter (1969). Na jevišti působí impozantním dojmem, zpěv je spolehlivý, hlas dostatečně pevný. Lehce mi u něho schází charakterističnost, a proto jej zatím nemohu zařadit mezi "bohy", jakými jsou Juha Uusitalo, René Pape, Tomasz Konieczny, Albert Dohmen či Greer Grimsley. Těžko lze ve světě nalézt úžasnějšího Mima, než jakým je velký německý umělec Gerhard Siegel (1963). To, co se svým mocným a vzorově technicky zvládnutým tenorem předvádí, je z kategorie snů. Odporného Nibelunga též fantasticky hraje a vedle dech beroucí německé sopranistky Evelyn Herlitzius (1963), která dokonale naplnila očekávání a Brünnhildu (Valkýra a Soumraku bohů) opět podala tak, jako žádná jiná, se stal klenotem celého Ringu! Role Loga se velmi povedeným způsobem zhostil Němec Christian Franz (1968). Jeho tenor je pružný a svítivý, vysokých tónů dosahuje bez jakýchkoliv potíží a do své role se dokáže velmi dobře stylizovat. Tento umělec je zajímavý tím, že též pravidelně zpívá role Siegmunda i Siegfrieda. Toho výborně vokálně i herecky interpretoval v Soumraku bohů. Duet s Herlitzius v Soumraku bohů se mu povedl tak výtečně, že lze tuto část označit jako jeden z interpretačních vrcholů tetralogie. Celkový kvalit "Siegfrieda století" Stephena Goulda nedosahuje, přesto musím říci, že mě velmi zaujal.

Jako Siegfried se ostatně v třetím večeru úspěšně uvedl velmi mladě vyhlížející americký tenorista Daniel Brenna, který k mé velké lítosti nedávno z důvodu nemoci zrušil svá představení Tannhäusera v Praze. Vysoká kvalita v hlase a přirozený herecký talent jsou jeho charakteristikami. Věřím a pevně doufám, že o něm operní svět bude vědět více tak, jako již více ví o švédské sopranistce Elisabet Strid (1976), jejíž Brünnhildu v Siegfriedovi znám z Lipska. Má překrásný křišťálově čistý hlas a její témbr je atraktivní a nádherně poslouchatelný ve všech jeho polohách. Umí být procítěně něžná i výrazově expresivní, hlas má sílu a specifické kouzlo. Loni byla v Budapešti báječnou Sentou, letos celkový dojem ještě umocnila Brünnhildou!

Letos šedesátiletá Němka Waltraud Meier má roli Waltrauty promyšlenou do nejmenšího detailu a její scéna s Herlitzius byla absolutně strhující. Jedno z největších jmen operního světa se i ve svém věku ukázalo v tom nejlepším světle. Jak se postavit k roli Wotana v Siegfriedovi bez jakýchkoliv kompromisů předvedl polský basbarytonista Tomasz Konieczny (1972). Hlas byl pružný a náležitě barevný, slyšet bylo krásné legato, zvučné výšky a ukázkově pevné hluboké tóny. Z několika úhlů pohledu nemá jeho impozantní umělecký profil obdobu. Maďar Péter Kálmán je majitelem spolehlivého a dobře školeného basbarytonového hlasu. Co se výrazového sepjetí týká, má jako Alberich ještě určité rezervy, jsem však toho názoru, že se vše bude ubírat správným směrem. V Siegfriedovi a v Soumraku bohů Alberiche zkušeně zpíval ostřílený německý barytonista Oskar Hillebrandt (1943). V podobném duchu lze zmínit výkon Rúniho Brattaberga (1966). Rodák z Faerských ostrovů byl direktivním a přesvědčivým Hagenem, s kterým byla dobře sladěna sourozenecká dvojice Gutruny a Gunthera v podání atraktivní maďarské sopranistky Poliny Pasztircsák a nadaného Němce Olivera Zwarga (1971).

Jihoafričana Johana Bothu (1965) a Němku Anju Kampe jsem již zmínil výše. Jako Siegmund a Sieglinda byli vokálně dokonalým párem. Oba jsou a doufám, že ještě dlouhá léta budou, na vrcholu své kariéry. Po zásluze sklízí jedno uznání za druhým a je velkým štěstím mít možnost pravidelně slýchat umělce této nejvyšší možné úrovně. Zkušený Rakušan Walter Fink (1949) je výrazný a hlučný Hunding, který svým objemem hlasu vyplní jakýkoliv koutek koncertní síně. Tuto svou přednost zužitkoval i jako Fafner. Rodák z Budapešti Gábor Bretz (1974) mu byl zdatným a hrdě znějícím Fasoltem. Jako Fricka mě velmi příjemným způsobem oslovila maďarská mezzosopranistka Atala Schöck. Krásná žena s krásným hlasem a elegantním vystupováním svůj debut v této roli perfektně zvládla a její vystoupení ve Zlatě Rýna a ve Valkýře bylo absolutním úspěchem. "Mit Unfreien streitet kein Edler..." či "Deiner ew'gen Gattin heilige Ehre..." bylo zazpíváno a procítěno doslova božsky. Erda, kterou zpívala maďarská mezzosopranistka Erika Gál, je během svých scén zcela nesmyslně umístěna za sklo. Pokus o efekt zvuku z jiného prostoru vyšel naprázdno. Hlas je natolik zastřený, že si nelze udělat jakýkoliv úsudek. Velmi pozitivní názor si lze naštěstí učinit z role 1. Norny v Soumraku bohů, kterou tato zajímavá umělkyně též zpívala.

Velký kus práce odvedly dcery Rýna. Překrásným mezzosopránem disponuje Zsófia Kálnay a zejména ona se zdá být jedním z největších budoucích příslibů maďarské interpretační školy. Již nyní oslňuje technikou, která jí dovoluje vnímat hudbu tak, aby na posluchače přenesla něco více než jen pouhé tóny. Jsem si jistý, že o ní bude slyšet více a více. Již zmiňovaná Polina Pasztircsák se k ní náramně hodí svým perleťově čistým sopránem, při jehož poslechu se posluchačově uchu dostává komfortně příjemných pocitů. Kompletně maďarskou trojici dobře doplnila sopranistka Gabriella Fodor. I ona byla funkční částí skládanky, z které vznikl perfektní obraz festivalu tónů hudby Richarda Wagnera.

(představení : 16.-19.6. 2016)