Kirill Petrenko diriguje Tannhäusere v Bavorské státní opeře v Mnichově

14.06.2017

© Bayerische Staatsoper
© Bayerische Staatsoper

Po Prstenu Nibelungově a Mistrech pěvcích norimberských je právě Tannhäuser v pořadí další operou, kterou v Bavorské státní opeře v Mnichově nastudoval Kirill Petrenko a ihned na počátku je vhodné zmínit, že to byla právě hudební složka, díky které se stalo provedení Wagnerovy opery svátkem. Petrenko má neskutečný záběr a je jeho velkou devizou, že i obrovité partitury dokáže posluchači předložit v živoucí formě, která však nemá cokoliv společného s experimentováním, nýbrž s přetavením výsostných uměleckých kvalit do zázraku, jemuž se říká interpretace.

Jak již první odstavec naznačuje, složky, pod kterými se podepsal Romeo Castellucci, tedy inscenace, scéna, kostýmy a světlo, ani zvlášť, ba ani samostatně, hudebnímu provedení konkurovat nemohly. Přes pár zajímavých momentů, které snad mohou být nazvány originálními a snad i nevídanými a které jednoznačně přinesly čerstvý vítr do seznamu mnou dosud zhlédnutých provedení tohoto díla, zůstává celkový výsledek nejednoznačný a ne zcela uspokojivý. Scéna, z velké části tvořená měnící se polohou záclon, strašidelné vyobrazení náhrobků hlavních protagonistů, hora Venušina sádla či nekonečná lukostřelecká show, zkrátka k top hodnocení vést nemohou. Chvályhodný pokus o hlubší myšlenku a nevšední přístup je jednoznačný, samotná realizace je však již jiná věc.

© Bayerische Staatsoper
© Bayerische Staatsoper

Pak tu jsou ovšem pěvecké osobnosti, které patří k tomu nejzajímavějšímu, co dnešní operní svět nabízí. V každém případě je to Anja Harteros. Její zářící soprán znají posluchači v Mnichově dokonale, prezentuje jej tam s úctyhodnou pravidelností. Její hlas má všechny předpoklady k tomu, aby zněl v roli Alžběty výtečně. Tak se také stalo a fenomenálně zazpívané "Dich, teure Halle" či ansámblová scéna na konci druhého jednání patřili k momentům, na které se nezapomíná. Motlitba "Allmächt'ge Jungfrau, hör mein Flehen" patřila k tomu nejnádhernějšímu, co jsem vůbec kdy v opeře slyšel.

Christian Gerhaher (Wolfram) je pan pěvec. Někdy by se sice mohlo zdát, že to s lehkostí hlasu, dynamikou a odstínováním výrazu přehání, nepříliš vhodně by se to dalo nazvat zbytečnou zženštilostí, se závěrečnou scénou však přišel důvod tohoto výkladu a pěvec v několika nezapomenutelných a nepřehlédnutelných momentech demonstroval, jak geniálním způsobem k interpretaci Wolframovy duše přistoupil. Bravo a hluboká poklona jsou zcela na místě!

Tenorista Klaus Florian Vogt, jsem si sice jako hlavního "hrdinu" opery představit dovedl, že by se však dokázal účinkem svého vokálního projevu přiblížit výkonům dnešním dominantním interpretům této role (Stephen Gould, Peter Seiffert) předpokládat nebylo možné. I přes vokální perfekci a nádherné zpívání se to potvrdilo, nelze to však přičíst čemukoliv jinému, než stavu věcí, tedy materiálem, kterým byl tento jednoznačně prvotřídní tenorista od přírody vybaven.

© Bayerische Staatsoper
© Bayerische Staatsoper

Jak ruská sopranistka Elena Pankratova (Venuše) tak německý basista Georg Zeppenfeld (Heřman) potěšili svými vytříbenými hlasovými profily a potvrdili, že patří ke špičkám svého oboru. I vzhledem k ostatním hlasům bylo jejich obsazení výborným tahem a spolu s báječně zpívajícím sborem (sbormistr Sören Eckhoff) tvořili neodmyslitelně kvalitní základ dohromady tvořící výtečný interpretační tým.

I přes uváděné rozpaky nad vizuální a částečně i myšlenkovou složkou inscenace musím s čistým svědomím návštěvu mnichovského Tannhäusera doporučit, však právě rozmanitost je na světě velkým lákadlem a trendem a třeba právě Vy budete velkými fanoušky tohoto provedení.

(Představení 8.6.2017)