Koncertní provedení Parsifala Berlínskými filharmoniky se Skeltonem, Stemme a Seligem

16.04.2018

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Nevím, zda-li se pletu já, či ostatní. Ale velmi často vídám v recenzích napsáno, že se koncert uskutečnil v sále "Berlínské filharmonie". Beru-li jako orchestr Berlínskou filharmonie či chcete-li, možná lépe, Berlínské filharmoniky, je určitě nepřesné, takto označovat místo jejich působení. Orchestr hraje v sále, který se jmenuje Philharmonie (sdílí jej s mnoha dalšími orchestry) a psát by se tedy mělo, kupříkladu, že Berlínští filharmonikové hráli ve svém sídle berlínské Filharmonie.

Z Baden-Badenu, kde tento orchestr po tři večery pod Simonem Rattlem hrál v inscenační produkci Parsifala (viz článek časopisu Harmonie zde), se tento orchestr přesunul domů, aby zde plně využil své wagnerovské rozehranosti a poslední mistrovo dílo provedl ve dvou večerech v koncertním provedení. V obsazení došlo ke dvěma zásadním změnám, fantastického Stephena Goulda vystřídal též výtečný Stuart Skelton, Rumunka Ruxandra Donose, která v Baden-Badenu v roli Kundry debutovala, byla nahrazena Ninou Stemme.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Stemme by snad bylo i neslušné představovat. Komplexní umělkyně ze Švédska si po celém světě zajistila takřka věčnou slávu nespočtem nastudovaných rolí. Její repertoár je nesmírně široký a díky snadné rozpoznatelnosti jejího témbru v každé hlasové poloze, je jako otevřenou pokladnicí, u které každý předem ví, jaké zlato z ní vypadne. A vypadlo opět. Její Kundry byla velmi expresivní, vždy ovšem ukázněná a bez zbytečného přepínání hlasu. Její soprán vždy drží tvar, ve výškách je stejně hutný jako v polohách nízkých. Opět předvedla výkon z kategorie snů a nelze než doufat, že bude záznam Berlína vydán na zvukových nosičích. Svou suverenitou se k ní totiž přidal i představitel další vedlejší role, tedy Parsifala. Australan Stuart Skelton má v sobě bezmeznou energii a hlas, který může lámat skály. Toto však jde ruku v ruce s kvalitou a máme tak tenoristu, kterého lze kromě Parsifala obdivovat i v rolích jako je Siegmund či Tristan. Celé druhé dějství se neslo v proudu ukázkového uměleckého souznění, kdy bylo zážitkem sledovat chemii mezi oběma pěveckými individualitami. Rattle s nimi nijak nesoupeřil, byl jim erudovanou oporou a partnerem. Díky svému orchestru, jehož zvuk byl onoho večera opět senzační, rozprostřel do obrovitého sálu paletu zvuku přirovnatelnou k nadpozemskému světlu.

Nebylo to však vše. V hlavní roli se představil německý basista Franz-Josef Selig. Jeho křestní jména zní více méně strašidelně, nemá to však naštěstí jakýkoliv vliv na dojem z jeho zpěvu, či lépe řečeno přednesu. Jeho pojetí Gurnemanze bylo písní, celovečerní písní, která posluchače v sále rozesmutněla pouze v momentě, kdy nezněla, tedy v již zmíněném druhém dějství. Jeho hlas je jedním slovem překrásný, ne snad tak zcela noblesní, jako jej známe od René Papeho, přesto ovšem majestátně znělý, zaoblený a vřelý.
Čarovné dívky Mari Eriksmoen a Ingeborg Gillebo © ElegantClassics
Čarovné dívky Mari Eriksmoen a Ingeborg Gillebo © ElegantClassics

Culíkem vybavený Evgeny Nikitin opět předvedl, že je mistrem v nasazování tónu a i pro roli, jakou je Klingsor, dokázal též použít svou nezaměnitelnou dávku legata. Titurelem oproti představení na Velikonočním festivalu v Baden- Badenu nebyl anglický basista Robert Lloyd. Legendu nahradil mnohem mladší německý basista Reinhard Hagen (narozen 1961) a z těch nejvyšších pater sálu zněl skutečně báječně mysteriózně a naléhavě.

Na závěr povídání o sólistech jsem si záměrně ponechal kanadského barytonistu, který se opět zhostil tole Amfortase. Gerarda Finley mě svým výkonem uhranul před dvěma týdny, povedlo se mu to i nyní. Uzavírá tak výčet sólistů, jež se zasloužili o výjimečný dojem z večera, kvůli kterému skutečně stálo za to do Berlína zajet. To rovnou měrou platí i o nepostradatelném Rozhlasovém sboru Berlín, jenž sbormistr Simon Halsey připravil vzorovým způsobem.