Bayreuth 2019 - Parsifala řídí Semjon Byčkov

12.09.2019

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Česká filharmonie našla v Semjonu Byčkovovi muže, který je v elitní sestavě dirigentských jmen, která putují orchestrálně-operním světem. Je pak nesmírnou radostí Byčkova zažít s prožít v Bayreuthu, na festivalu, který, pokud by žádný jiný na světe nebyl, plně by všem tužbám operního fanouška dostačoval. Tolik k další zasloužené pokloně Bayreutskému festivalu, nyní již k Parsifalovi.

Patřil-li Parsifal Semjona Byčkova ve Vídeňské státní opeře k těm nejpomalejším, jaké kdy toto divadlo zažilo, pro provedení v Bayreuthu maestro zvolil zcela jiný přístup, volnost temp tak vyhraněná nebyla, nic to ovšem nesebralo na rukopisu, který byl celému večeru dirigentem vtisknut. Orchestr, jako by hrál pod napětím nespecifikovatelného obsahu, bylo to nesmírně vzrušující a ve své podstatě nervní provedení, které si publikum se zájmem vychutnávalo v průběhu všech tří jednání. Zpěv sboru (Eberhard Friedrich) všemu předal akcent mystičnosti.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Ač mnozí považují za titulní roli Parsifala právě tenorový part Parsifala, je to pro mě vždy Gurnemanz, který je ústřední postavou příběhu. A je tu opět Günther Groissböck, který si dal den pauzu a po skvělém výkonu v Mistrech pěvcích se pustil do enormně náročné basové role rozprostřené napříč prvním a třetím jednáním. Opět hrál a zpíval luxusně a lze si jen povzdechnout nad obtížností Češtiny - Groissböck má totiž v repertoáru i vodníka z Rusalky a nebýt tohoto handicapu, bylo by to dokonalé zlato, které by tuto naši pohádkovou roli mohlo zpívat.

Do "vedlejší" role Parsifala se pustil Andreas Schager s energií sobě vlastní, energií, která od něho byla podána v technicky vyváženém a výrazově promyšleném přednesu. Zpíval citlivě a s příkladnou lehkostí. Vědom si mocnosti svého volumenu, se slovy si vzorně hrál, tóny nasazoval s maximální pečlivostí, do výšek se dostával s lehkostí a držel je v ocelovém témbru bezpečně a neochvějně. Líbil se jako vždy a již nyní je možné se těšit na příští rok, kdy bude zpívat Lohengrina. Snad bude mít naladěno lépe než v Praze, kdy se nepotkal s nejpohodovějším rozpoložením. I velkým umělcům se to ovšem stává a překonávání těchto momentů z nich právě dělá velká umělce.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Elena Pankratova, další z velkých jmen celkového obsazení Bayreuthského festivalu léta roku 2019, má hlas, který by nadzvedl i největší horský masiv, umí s ním ovšem operovat tak, že tohoto atributu využívá ke svému prospěchu. Když toto navíc zkombinujeme s nejhlubším možným prožitím role Kundry, je tu rovnou aspirant na ocenění a velkou poklonu. Se Schagerem ve druhém jednání utvořila dvojici, která zaujala svou sezpívaností a sehraností jevištního projevu.

Nezaostal ovšem ani barytonista Derek Welton, muž, který si vybudoval zaslouženě jméno na mnoha nejvýznamnějších scénách, přednesl ďábelského Klingsora s velkým přehledem a právem sklidil vedle výše zmíněných pěvců bouřlivý potlesk a dupot od publika. Ryan McKinny zpíval Amfortase spolehlivě a expresivně. Bolest z jeho hereckého podání přímo prýštila, trápení se přeneslo i do hlasu - autentický a pěkný výkon.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Inscenaci dostal na starost Uwe Eric Laufenberg a bylo vidět vše od mladí Kundry, přes její svádění v momentech její největší krásy, po stáří v samotném závěru. Vše od naivního mladička na lovu hus, přes koupání ve vodě s "Zaubermädchen" po impozantního rytíře s kopím v závěru. Celková koncepce byla ve všech směrech vyvážená, kolečka do sebe zapadla tak, jak se na zkušeného divadelního matadora sluší a velmi pěkná scéna Gisberta Jäkela dotvořila zdařilý obraz, který i z letošního Parsifala udělal jeden z vrcholů celého festivalu. Vše doplnila svými zdařilými kostýmy Jessica Karge, světlem čaroval Reinhard Traub. Bez videa poslední dobou ani ránu, a tak ještě zmiňme talent Gérarda Naziriho.