Osiel Gouneo a Laurretta Summerscales v hlavních rolích baletu Oněgin v Mnichově

Jméno John Cranko se před naše oči dostává všude a poslední dobou ještě častěji. Je to ku příkladu Státní balet v Berlíně, který začátkem tohoto roku uvedl choreografovu perlu jménem Romeo a Julie na půdě Deutshce Oper, je to Balet Národního divadla v Praze, který na únor roku 2020 ohlásil obnovenou premiéru baletu Oněgin. Je to pak label Unitel Edition, který v posledních měsících vydal na nosičích Blu-ray a DVD záznamy právě těchto dvou choreografií v interpretaci baletního souboru ze Stuttgartu. Je pravdou, že čím více Johna Cranka, tím lépe a je samo sebou pravdou, že níže uvedený výčet je jen výběrem, se kterým jsem měl možnost se potkat, Cranko je zcela jistě uváděn na mnoha dalších scénách. Jednou z takových je Bavorská státní opera, jenž pro začátek března přinesla sérii představení, která stála za návštěvu!

Přítomen jsem byl večeru, ve kterém se odtančilo hned několik premiér - debutů v roli. Mám-li informace správné, Osiel Gouneo byl dne 2. března prvním tanečníkem černé pleti, který se se souborem Bavorského státního baletu představil v titulní roli Oněgina. Gouneo v Raymondě zaujal svou silou, výbušností a komplexním vyjádřením charakteru Abderakhmana. Coby Oněgina jej nyní bylo možno spatřit v další rovině jeho umění, jeho tanec oplýval skvělým souladem s hudbou Petra Iljiče Čajkovského (příprava Kurt-Heinz Stolze) i s ostatními kolegy na ploše. Balet v pravém slova smyslu reprezentoval jak svým technicky vypiplaným tancem, tak celkovým výrazem, který dal svému projevu ve chvílích své domnělé nadřazenosti i v okamžicích svého vlastního citového pádu.

Jako Taťána se prvně v životě uvedla Laurretta Summerscales, umělkyně, jejíž samotná tvář a úsměv vyzařují neskonalé dobro a nemohu se zbavit pocitu, že svou vizáží spíše než Britku připomíná typickou dívku českou. Její emoce v dopisové scéně, její emoce v každé scéně, která pro postavu Taťány něco znamená, byla z její strany promítnuta obecenstvu v divadle s neskutečnou přirozeností a s důrazem na detail. A opět, nikoliv na ten, u kterého je zřejmé, že je s ním předem kalkulováno, nýbrž na ten, jenž má co dočinění se všemi nadpozemskými dary, kterými tato první sólistka Bavorského státního baletu disponuje. Jedním slovem "úchvatné".

Lenskij sólisty Alexeje Popova hovořil jasnou zkušenou řečí. Jeho výkon měl zcela zřetelné obrysy, celému příběhu tento tanečník dodal esenci poetiky, ladnosti a hlavně též odhodlanosti, napravit křivdu, která se mu jakousi neopatrnou a nerozvážnou zradou Oněginovou udála. Prsty v tom dle Puškinova románu měla jak známo i Olga, kterou se, a zde též ve svém debutu, výborně uvedla rodačka z krymského Kerchu Elvina Ibraimova. Ta je součástí skupiny sólistů, kteří tvoří enormně umělecky vyrovnané jádro bavorského souboru a je svým tancem špičkovou reprezentantkou ruské a dnes samozřejmě "bavorské" baletní školy.

Aby premiér v roli v jednom večeru nebylo příliš málo, máme tu další, tentokrát již s pořadovým číslem čtyři. Matteo Dilaghi se v závěrečném dějství postaral o majestátní tvář pána domu. Pro Summerscales byl jistotou a oporou, a i on tento večer může navždy nosit v paměti jako výrazně zdařilý. Totéž lze zmínit o dirigentovi Myronu Romanulovi, který vedl Orchestr Bavorské státní opery přísnou, ale zároveň muzikantsky uvolněnou rukou. A ta byla právě tím prvkem, který všem tanečníkům umožnil se plně soustředit na svůj nelehký, a dalo by se v případě čtyřech rolích říci i výrazně obtížný, baletní výkon.