Verdiho Requiem v Baden-Badenu s Berlínskými filharmoniky a Riccardem Mutim

23.04.2019

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Baden-Baden je místo snů, dlouhých odpočinků a velkolepých hudebních událostí. Den po Otellovi v nové inscenaci Roberta Wilsona, kdy Berlínské filharmoniky dirigoval Zubin Mehta (Skelton, Yoncheva, Stoyanov), prominentní orchestr z hlavního německého města u italské hudby zůstal a nechal před sebe předstoupit dirigentskou legendu další. Riccardo Muti má ve světě umělecké jméno jako málokdo jiný, atmosféra ve Festspielhausu tomu odpovídala jak při závěrečném aplausu na konci večera, tak během něho.

Absolutní koncentrovanost orchestru i obecenstva byla nevídaná a snad tomu dopomohla i přítomnost kamer, která naznačuje, že se dočkáme vydání záznamu večera (stejný program se hrál ovšem i 14.4.) na Blu-ray. Těšit se tak snad na zážitek může i divák, který se do Baden-Badenu nevydal a uslyší a uvidí pěvce, kteří se s Mutim na provedení Requiem podíleli. Byla to sopranistka Vittoria Yeo, mezzosopranistka Elīna Garanča, tenorista Francesco Meli a basista Ildar Abdrazakov.

Berlínští hráli s velkou pokorou v nejniternějších částech díla a uhodili do toho v pravý okamžik, aby se zas v následujících chvílích pustili do významového a myšlenkového protipólu textu a Verdiho hudby. Z nástrojových skupin bych rád tentokrát vyzdvihl kontrabasy, které byly hebké a hutné zároveň a dřevěné dechové nástroje (včetně kontrafagotu našeho Václava Vonáška), z kterých se Muti musel nadmíru těšit. Nezískávejme ovšem pocit, že by plechy nebo housle zaostávaly, výkon, ke kterému Ital jemu svěřené těleso připravil, patřil k etalonům orchestrálního zvuku.

Hlas korejské sopranistky Yeo je osmatřicet let mlád a jestliže přiznám, že jsem jej slyšel prvně, přiznávám v téže větě, že si jej přeji brzy slyšet znovu. Má zdravě nasládlou, pevnou a zaoblenou strukturu, svěže mysteriózní akcent a zdravé tělo. Část Libera me byla podána nadpozemsky. Za bez výhrad dokonalé obsazení mezzosopránového partu Garančou lze donekonečna děkovat, Lotyška zazpívala tak, jak bylo předpokládáno. Meli je spolehlivým, pro Requiem se báječně stylově hodícím, tenorem podmanivého témbru a propracované techniky. O svůj dech se umí opřít basista Abdrazakov, svým majestátem dal zejména v Confutatis najevo, proč je jeho mezinárodní věhlas na takové výši.

Sbor Bavorského rozhlasu pod vedením sbormistra Howarda Armana připravil své hlasy tak, aby byl orchestru rovnocenným partnerem. Zněl fantasticky plasticky v Lacrymosa i Dies irae, niterně a přesvědčivě v Rex tremendae i Sanctus. Vrcholné interpretační umění se zde setkalo s vrcholem kompozičním. Festivalový dům opět prokázal, že je jedním z míst této planety, na kterém se zázraky dějí.