Mistři pěvci norimberští s Kaufmannem a Petrenkem v Mnichově

01.06.2016

Jonas Kaufmann vždy byl a bude zárukou nejvyšší umělecké kvality. Divák od něho vždy dostane přesně to, co očekává. Je to do detailu promyšlené herecké ztvárnění charakteru postavy, v průběhu představení gradující výkon, skvostně znějící hlas neobvykle mysteriózního zabarvení a výtečná technika zabraňující takřka jakýmkoliv přešlapům.

Nově nastudovaná role Walthera v Mistrech pěvcích Norimberských se řadí mezi již nepřebernou řadu úspěšných úloh, které oblíbený německý tenor uchopil. V Bavorské státní opeře v Mnichově, která v květnu uvedla premiéru Wagnerova obrovitého díla, znovu dokázal svou schopnost přednést svůj part tak, aby posluchač opouštěl divadlo okouzlen. Slavný kvintet ze třetího jednání jsem slyšel mnohokrát, ale doposud pouze dvakrát opravdu skvěle. V Berlíně a v Norimberku to bylo díky překrásným sopránům. Julia Kleiter a bohužel již zesnulá Ina Kringlebotn tenkrát vnesly do tohoto nezapomenutelného hudebního momentu faktor nepopsatelné vroucnosti. Základním stavebním prvkem kvintetu mnichovského byl však právě Kaufmann, jehož fyzická přítomnost na pódiu a zvuková v prostoru, vytvořila mezi jeho ústy a posluchači most, po kterém bezpečně kráčely i zbylé čtyři hlasy. Byl to nezapomenutelný zážitek. Soutěžní píseň v samém závěru opery pak byla poctou všemu zpěvu, každému, kdo je obdařeno darem vnímat hudbu ve své plné působivosti a kráse.

Nádherné momenty předvedla i americká pěvkyně Sara Jakubiak. Sice mě zřejmě ještě více zaujala jako Agáta v Čarostřelci v hudebním nastudování Christiana Thielemanna v drážďanské Semperoper, i jako Eva však dokázala, že je uvědomělou umělkyní, která přesně ví, jak zacházet se svým příjemně svěžím probarveným sopránem.

Wolfgang Koch se mi jako Hans Sachs více líbil v doprovodu Daniela Barenboima v Berlíně a nepřekonal impozantní dojem, který na mě dýchl z výkonu Jamese Rutherforda v Budapešti pod vedením Adáma Fischera a Simone Young ve Vídeňské státní opeře. Zpíval ovšem spolehlivě a byl svým způsobem zajímavým protipólem k Davidovi hlasově suverénního Benjamina Brunse a Beckmesserovi, kterého skvěle tragikomicky a do nejmenšího detailu vykreslil německý barytonista Markus Eiche. Jako výborný Vít Pogner zaujal Christof Fischesser. Jeho velký a ve všech polohách příjemně a otevřeně znělý bas byl ozdobou mnoha scén!

Kirill Petrenko mne nadchl v Prstenu Nibelungově. Ve stejném duchu ale nemohu hovořit v souvislosti s Mistry pěvci. Úvodní předehra byla vyprahlá jako poušť, vyzněla ploše a chyběla jí jiskra. Větší rozpětí dynamiky a orchestrálních detailů bylo možné nalézt až ve druhém a zejména v třetím jednání. Našla se však i místa přímo fantastická, nelze se kupříkladu znovu nevrátit ke kvintetu (takto pozorně doprovázený jsem jej ještě neslyšel) či nezmínit Sachsův monolog a soutěžní píseň Walthera. Fantasticky vyzněly sbory (sbormistr Sören Eckhoff), to co bylo slyšet, se blížilo ideálu.

Inscenace nepřekročila práh dnešních trendů. Na pódiu byly vidět klasické prvky, nakombinované se záblesky nadčasových vizí i prostých a všedních lidských situací, odehrávajících se na vizuálně moderně pojaté scéně. Na tu se vešlo vše od opic po vysokozdvižnou plošinu, motorku a automobily. Zábava a umění ve zdařilé symbióze.
(představení : 22.5.2016)