Mistři pěvci norimberští v obsazení bez jediné chybičky ve Wiesbadenu

Povídání o letošním Mezinárodním květnovém festivalu ve Wiesbadenu po Tannhäuserovi a Rigolettovi zakončíme Mistry pěvci. Těch se v nádherném divadle, které navíc dýchá skvostnou atmosférou a pyšní se báječnou akustikou, sešlo velké množství. Mnoho z pěvců bylo možno přímo hltat.

Hltat šla ovšem i samotná inscenace Bernda Mottla, která z obřího celopozdněodpoledního a večerního díla udělala pocitově tak kratičkou záležitost, jako je například v reálném čase Pucciniho Bohéma. Na scéně Friedricha Eggerta (též krásné kostýmy!) byl vtip, život a přirozený jevištní pohyb všech zúčastněných, každičký pěvec v rámci inscenace utvořil svůj mikrosvět, který se stal součástí celku, jež ve finále dotvořil dojem, na který je nutno směrovat jen a jen chválu. Vidět Wagnerovi Mistry pěvce norimberské tak byl mimořádně příjemně strávený čas. Enormním způsobem se o to postarali též pěvci.

Hans Sachs, to je Michael Volle a zároveň Michael Volle, to je Hans Sachs. Právě toto hraní se slovy má co nejvýstižněji charakterizovat jednu z hlavních postav. Byl jsem nadmíru rád, že po třech odřeknutých Wotanech ve Valkýře za posledních pár let, jsem konečně opět Volleho slyšel, a to v té nejreprezentativnější formě. Celý večer se kolem něho točil, byl pilířem kvality pěvecké i herecké, podařil se mu každý tón, který zazněl z jeho úst. V absolutně stejném duchu lze ovšem popsat i pěvce výrazně mladšího. 

Thomas Blondelle byl i přes výše vyřčené o světoznámém barytonistovi pěvcem, který mne snad nadchnul ještě víc, a to hovoříme o roli tak náročné, jakou je Stolzing. Jeho hlas byl otevřený jak brána do hradu, zpíval s velkou grácií, čistě a bez chyb. Tenor přímo svítil a dokázal, že patří k tomu nejhezčímu, co lze nyní na světových pódiích slyšet.

Johannes Martin Kränzle je vyhlášený komik i tragéd, potíže mu nedělá zahrát jakoukoliv situaci a podpořeno je to navíc pěkně posazeným a technicky zdatným hlasem, který patří do ligy nejvěhlasnějších. Sixtus Beckmesser patří k jeho uměleckým kouzlům, okouzlil jím i tentokrát. Nevidomého Víta Pognera si s nadhledem sobě vlastním zazpíval a též přesvědčivě zahrál (v dané režii coby nevidomá autorita) Günther Groissböck.

Dvojice David a Magdalena byla pěkně sladěna v páru jež je tvořen jmény Daniel Behle a Margarete Joswig. Behle je stejně kvalitním tenoristou jako Blondelle, navíc má ještě štěstí ve formě nahrávacích sólových projektů. Role Davida ovšem tolik obsažná není (i když zrovna malá také ne), a tak pěvec ve srovnání s Blondellem příliš nevynikl. Joswig zpívala svým typickým mladistvým hlasem, ostatně jako děvčátko na pódiu též vypadá. Příjemný pár, adekvátní vizuálně o vokálně.

Evou byla ve Wiesbadenu mimořádně oblíbená Betsy Horne, o jejíž Alžbětě v Tannhäuserovi jsem se rozepsal v minulé recenzi. Umí zahrát, umí zazpívat a obojí v obdivuhodné kvalitě. Klobouk lze smeknout nad jejím vcítěním se do role a nad bezprostředností, s kterou prochází jednotlivými situacemi, nad lahodnými výškami, které jsou objemné a plné. Soprán, který lze závidět, soprán, který všichni tak rádi poslouchají!

Hudební nastudování měl na bedrech Patrick Lange a není možné jej jakkoliv slovy znehodnocovat. Co bylo slyšet, bylo dílem pečlivě promyšleného konceptu, z čehož lze pouze vyřknout soud, který s tohoto muže dělá dirigenta na svém místě. Je jisté, že o něm v příštích dekádách mnohé uslyšíme.