Pavel Černoch jako Jáson a Elena Stikhina jako Medea na Salcburském festivalu

11.08.2019

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Salcburský festival, akce nemající ve vesmíru srovnání, mne letos pohostila dávkou hudby italského maestra Cherubiniho. Luigi žil mezi lety 1760 a 1842, Florencie v jeho osobě stvořila muže, jehož opera Medea (chcete-li v originále Médée), byl měla být hrána stejně tak často, jako Pucciniho Tosca.

Má první zkušenost s živým představením této opery se uskutečnila v návaznosti na poslech nahrávek. Že si jedu poslechnout něco neobyčejně krásného a posluchačsky vděčného, jsem tedy věděl dopředu. Přišla ovšem i výtečná kvalita ze strany realizačního týmu (režie a kamera Simon Stone, scéna Bob Cousins, kostýmy Mel Page, světlo Nick Schlieper), která prostřednictvím kombinace předem nahraného videa šikovně zakomponovaného do proudu operního díla stvořila jedinečnou atmosféru a zajistila tak průsečík klasické opery se světem kinematografie.

Nenásilná forma, kterou se se vše odehrávalo, zapříčinila, že se dvou a půl hodinový večer zdál být minimálně o polovinu reálného času kratší. Tento fakt je pak největší poklonou celé inscenaci, která se líně nespolehla jen na účinek videa, nýbrž neoblomně trvala i na klasických scénách a jevištních prvcích.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Medeu měla původně zpívat Bulharka Sonya Yoncheva. Budoucí mateřství jejímu vystoupení na celém festivalu ovšem zabránilo, nahrazena tak byla pár měsíců předem neméně kvalitní a atraktivní pěvkyní válcující současnou operní scénu - Elena Stikhina (pro nás asi lépe se naučit psát i říkat Stichina) mne nadchla už jako Senta v Mnichově (těším se i na její zářijové vystoupení s Byčkovem a Českou filharmonií v Rudolfinu). Hlas, jenž otevírá brány zmiňovaného vesmíru, perfektně přednesl cokoliv, čeho se dotkl. Ruská umělkyně zpívá repertoár přesně dle mého gusta (Mimi, Tosca, Leonora, Taťána, Brünnhilde), tedy role italské, ruské i německé. Univerzální voják, soprán zrozen k poslechu.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Jásonem (jinou variantu jména též nechme ladem) byl náš báječný Pavel Černoch, tenorista, kterého jsem si velmi oblíbil (moc zde rovnou doporučuji nahrávku Čajkovského Jolanty - bohužel jen na DVD a nikoliv Blu-ray - z Madridu, kde ukázkově zpívá hraběte Vaudémonta) se ve Velkém festivalovém domě předvedl ve stoprocentní hlasové formě, zněl vedle Stichiny skvěle a dostalo se mu zaslouženého potlesku.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Jakkoliv slabšího výkonu ovšem nebylo možno najít ani dále, vždyť i následující jména hovoří za mnohé. Zejména ukrajinský basista Vitalij Kowaljow (Créon) jako vždy nadchl beze zbytku. Italka Rosa Feola (Dircé) též opět ukázala to nejlepší, co jí bylo přírodou věnováno. Její soprán se pohyboval v barvitých, intonačně čistých a dostatečně silných vodách. Nadchla i ruská mezzosopranistka Alisa Kolosova, která dala své roli Néris patřičnou dávku expresivity a všechny přítomné utvrdila, že i ona patří k tomu nejzajímavějšímu, s čím umělecké agentury obchodují.

Zapamatovat bychom si nově měli jméno Tamara Bounazou. Mladá francouzská sopranistka dokázala vytěžit maximum i z menší role služebné, dobře zpívala i její kolegyně, která ovšem hlavní rozruch způsobuje už jen svým jménem Marie-Andrée Bouchard-Lesieur, které by jinak svou délkou stačilo pro několik osob.

Opět stálo po roce za připomenutí si osvěžit, jakže znějí Vídeňští filharmonikové. Pod uměleckým vedením Thomase Hengelbrocka to byl absolutně famózní přednes, který se v kombinaci s okouzlující a neoposlouchanou partiturou Cherubiniho postaral o nezapomenutelný zážitek, po kterém nemohlo následovat nic jiného, než noční zchlazení těla v nedalekém malebném Irrsee.