Klaus Florian VOGT a Camilla NYLUND - magická dvojice v Lohengrinovi v Berlíně

30.10.2018

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Je to téměř dva roky, co jsme referovali o provedení Lohengrina v Deutsche Oper Berlin. Byla to tehdy série večerů, na kterých v návaznosti na tragické úmrtí Johana Bothy zpíval jako náhrada dnes již legendární a stále ještě fantasticky zpívající německý tenorista Peter Seiffert. Sestava se po dvou letech změnila a v inscenaci Kaspera Holtena bylo opět možno slyšet hlasy, z nichž jeden patří k mým absolutně nejoblíbenějším a některé další lze považovat za ty nejzajímavější, které lze ve světě opery v těchto letech slýchat.

Vzhledem k předchozí zmiňované recenzi se vyhněme popisu inscenace samotné a vzdejme rovnou holt pěvcům, kteří se i letos na podzim činí, aby si kromě diskuse nad scénickou složkou posluchači rozprávěli i o složce hudební a vokální.

Lohengrin - Klaus Florian Vogt, tenor, který vypadá jako tenor, majitel zcela nezaměnitelného, charakteristického a v minulosti i v budoucnosti těžko dohledatelného obdobně působícího hlasu, muž, který si mě svým uměním za ta léta, co jej na divadlech slýchám, získal tak, že důrazně odmítám jakékoliv "výtky", které je možno občas zaslechnout či číst. Po celý večer zpíval s velkým přehledem, s grácií sobě vlastní, s intenzitou a nasazením, které lze od takto velkého umělce očekávat. Ať pianissima či na plný dech připravená otevřená ústa a ukrutná síla, valící se z jeho plic, vždy vždy výborná technika a zásadní váha na kvalitu tónu. Další překrásný výkon, tak jak jsem je slyšel vždy, snad až na budapešťského Stolzinga v roce 2013, kdy byl indisponován a přesto bojoval a publikum v bryndě nenechal.
© ElegantClassics
© ElegantClassics

Elsa - Camilla Nylund, soprán, jeden ze čtyř hlasů, kvůli kterým mě opera navždy uhranula a pustí se mě až těsně za vrátky. Její soprán je jako med zčerstva nalévaný silným proudem do velké křišťálové sklenice. Září jako slunce, je vzácnou hmotou, která láká a svádí k poslechu. Vedle přirovnání k blahodárné hmotě je však i skrytou silou, která dokáže zapůsobit plnou silou v momentě, kdy to mistři skladatelé určili. Celkově je Nylund a Vogt dvojicí, která je obdivuhodně sladěna a patří k zářným příkladům společné tvůrčí chemie.

Nekončíme, protože pokračujeme Güntherem Groissböckem. Basista podobně vzácného témbru, jakým oplývá René Pape, je v mých uších též častým hostem a tento trend bude, jak doufám, pokračovat. K výše zmiňované dvojici pěvců patří jako nos k dvěma očím na obličeji. I kdyby v publiku obrovité Deutsche Oper nebylo tolik rusky mluvících návštěvníků, obdržela by mezzosopranistka Anna Smirnova tutéž dávku obdivu. Ač se mi ne zcela líbila (a je to opravdu jen okrajová zmínka) vyšší-střední poloha jejího témbru, jako Ortrud si ji nyní mohu zařadit k těm nejzajímavějším, jaké jsem kdy slyšel. Německý barytonista Martin Gantner jako Telramund byl spolehlivým spojovacím článkem mezi čáry a kouzly Anny Smirnove. Dokázal se vykreslit jako muž, který nezvládl své mužství a stal se obětí Ortrud, která jej zneužila k obžalobě Elsy. Hlasového účinku čtyř výše zmíněných sólistů sice nedosahuje, byl však důležitou součástí večera. Dong-Hwan Lee byl velmi nevýrazný hlasatel a jeho hlas, ač ne nezajímavý, se příliš nepotkává s funkcí, kterou by měl v královské družině zastávat.
© ElegantClassics
© ElegantClassics

Německá Deutsche Oper patří ke špičkovým světovým scénám, které si dlouhodobě udržují vynikající uměleckou úroveň. Tato slova lze vyřknout jak na základě poslechu jednotlivých sólistů, tak na základě poslechu orchestru a sboru (sbormistr Jeremy Bines). Dirigentem představení byl Justin Brown a i tento dirigent dokázal z uměleckých kvalit orchestru vytěžit maximum. Výstavba Lohengrina mu vyšla znamenitě a lze se těšit, že ho u partitur Richarda Wanera budeme slýchat v Berlíně častěji.

© ElegantClassics
© ElegantClassics