Andreas Schager, Barbara Haveman, Thomas J. Mayer - velká společnost v pražském Lohengrinovi

V pátek 22. února jsem nebyl v Národním divadle v Praze na představení Lohengrina jen náhodným a teprve nedávno Andreasem Schagerem zapáleným obdivovatelem, nýbrž tím, který nejen v souvislosti s operami Richarda Wagnera hlas tohoto rakouského tenoristy vyhledává všude, kde to je jen možné, od Berlína po Vídeň, od Wiesbadenu po Bayreuth, od Lipska po Drážďany.

Schager není dokonalý, nikdo není, do zpěvu ovšem dává vše, co má, není typem pěvce, který kalkuluje a čímkoliv šetří, buďto bude vždy vydávat vše, nebo raději nebude vydávat nic. Byl-li by dokonalý, nedostal by ze svého hlasu to, co na něm nejvíce obdivuji, proto lze bez jakéhokoliv zdržování přejít příležitostnou nedokonalost, která s jeho pěveckou osobností souvisí. Zejména v třetím jednání se toho v pátek sešlo trochu více, váhu to ovšem nemá žádnou, zmínit to lze, vzhledem k pěvcově očividné jedinečnosti by se to však ani zmiňovat nemuselo. Schager fascinuje kolegy, dirigenty i posluchače, přát si lze více takových pěvců!

Z nespočtu operních představení znám i Thomas J. Mayera. Byl to on, koho jsem si přál, aby zaskočil za Michaela Volleho v únorovém koncertním provedení (a nahrávání pro Bavorský rozhlas a následné vydání u BR Klassik) Valkýry v Herkulově sále mnichovské Rezidence (Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu - Simon Rattle). Slyšet Volleho jako Wotana se mi ani do třetice nepodařilo, prvně odřekl celý Ring v Berlíně, napodruhé ve Vídni, napotřetí (zde ovšem jen Valkýru) právě v Mnichově. Konkrétně v roli Wotana Mayerův hlas zbožňuji, jeho úchvatné legato, kultivovaný a přitom expresivní projev mne nepřestane uchvacovat. Role Telramunda je zcela odlišná, i zde ovšem Mayer oslňuje a i v Národním divadle dokázal, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co dnešní svět opery má. Má-li někdy Národní divadlo uvést Prsten Nibelungův, Mayer je pro roli Wotana tou ideální volbou.

Basista Jiří Sulženko byl sice lehce zakřiknutým, ale jinak poctivě zpívajícím Jindřichem, v podobném duchu lze hovořit o Jiřím Brücklerovi, který coby královský hlasatel spíše zpíval, než hlásil, nebo-li, více bych uvítal, kdyby ještě vedle dobrého zpěvu i vzhledem k své roli jaksi více hlásil.

Na Danu Burešovou jsem se těšil, jako Elsa se mě v červnu roku 2017 zaujala a potěšila, její současná indispozice mi ovšem přinesla možnost konečně slyšet pěvkyni se vznešeně znějícím jménem, kterou jsem bohužel dosud znal jen z obsazení všemožných představení, na nichž jsem já chyběl. Barbara Haveman mi dosud unikala, lapena mnou tedy byla překvapivě právě v Praze a jsem tuze rád, že jsem v ní nalezl sopranistku velkých kvalit, velkého nadání a atraktivního jevištního vystupování (i když pro něj ve stařičké inscenaci Wolfganga Wagnera není moc prostoru). Techniku má spolehlivou, v hluších polohách zní sytě, obsah jejího hlasu je velmi příjemný i ve výškách.

Ortrud je pro Elišku Wiessovou významnou a snad i ikonickou rolí a je potěšujícím faktem, že na jevišti Národního divadla můžeme slýchat hlas, který má na to, aby dlouhodobě oslovoval posluchače vyhledávající výraznou uměleckou osobnost s jasně definovanými vokálními kvalitami. Právě tato mezzosopranistka to může dotáhnout velmi vysoko.

Constantin Trinks s Orchestrem Národního divadla nezklamal, naplnila se má očekávání. Myšleno je to jak ve smyslu kladném, pozitivních a moc pěkně provedených momentů bylo v jím nastudovaném Lohengrinovi mnoho, tak v "nekladném", byly zde přítomny momenty, které jednoduše mohly vyznít lépe, jak moc to ovšem přičíst na vrub dirigentovi či hráčům orchestru samotného, je ovšem otázka. I díky sborům ND a SO (sbormistři Pavel Vaněk a Adolf Melichar) však celkově představení vyšlo dobře a s radostí si jej na dlouhá léta ponechám v paměti.