Andreas Schager, Barbara Haveman, Thomas J. Mayer - velká společnost v pražském Lohengrinovi

24.02.2019

© ElegantClassics
© ElegantClassics

V pátek 22. února jsem nebyl v Národním divadle v Praze na představení Lohengrina jen náhodným a teprve nedávno Andreasem Schagerem zapáleným obdivovatelem, nýbrž tím, který nejen v souvislosti s operami Richarda Wagnera hlas tohoto rakouského tenoristy vyhledává všude, kde to je jen možné, od Berlína po Vídeň, od Wiesbadenu po Bayreuth, od Lipska po Drážďany.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Schager není dokonalý, nikdo není, do zpěvu ovšem dává vše, co má, není typem pěvce, který kalkuluje a čímkoliv šetří, buďto bude vždy vydávat vše, nebo raději nebude vydávat nic. Byl-li by dokonalý, nedostal by ze svého hlasu to, co na něm nejvíce obdivuji, proto lze bez jakéhokoliv zdržování přejít příležitostnou nedokonalost, která s jeho pěveckou osobností souvisí. Zejména v třetím jednání se toho v pátek sešlo trochu více, váhu to ovšem nemá žádnou, zmínit to lze, vzhledem k pěvcově očividné jedinečnosti by se to však ani zmiňovat nemuselo. Schager fascinuje kolegy, dirigenty i posluchače, přát si lze více takových pěvců!

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Z nespočtu operních představení znám i Thomas J. Mayera. Byl to on, koho jsem si přál, aby zaskočil za Michaela Volleho v únorovém koncertním provedení (a nahrávání pro Bavorský rozhlas a následné vydání u BR Klassik) Valkýry v Herkulově sále mnichovské Rezidence (Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu - Simon Rattle). Slyšet Volleho jako Wotana se mi ani do třetice nepodařilo, prvně odřekl celý Ring v Berlíně, napodruhé ve Vídni, napotřetí (zde ovšem jen Valkýru) právě v Mnichově. Konkrétně v roli Wotana Mayerův hlas zbožňuji, jeho úchvatné legato, kultivovaný a přitom expresivní projev mne nepřestane uchvacovat. Role Telramunda je zcela odlišná, i zde ovšem Mayer oslňuje a i v Národním divadle dokázal, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co dnešní svět opery má. Má-li někdy Národní divadlo uvést Prsten Nibelungův, Mayer je pro roli Wotana tou ideální volbou.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Basista Jiří Sulženko byl sice lehce zakřiknutým, ale jinak poctivě zpívajícím Jindřichem, v podobném duchu lze hovořit o Jiřím Brücklerovi, který coby královský hlasatel spíše zpíval, než hlásil, nebo-li, více bych uvítal, kdyby ještě vedle dobrého zpěvu i vzhledem k své roli jaksi více hlásil.

Na Danu Burešovou jsem se těšil, jako Elsa se mě v červnu roku 2017 zaujala a potěšila, její současná indispozice mi ovšem přinesla možnost konečně slyšet pěvkyni se vznešeně znějícím jménem, kterou jsem bohužel dosud znal jen z obsazení všemožných představení, na nichž jsem já chyběl. Barbara Haveman mi dosud unikala, lapena mnou tedy byla překvapivě právě v Praze a jsem tuze rád, že jsem v ní nalezl sopranistku velkých kvalit, velkého nadání a atraktivního jevištního vystupování (i když pro něj ve stařičké inscenaci Wolfganga Wagnera není moc prostoru). Techniku má spolehlivou, v hluších polohách zní sytě, obsah jejího hlasu je velmi příjemný i ve výškách.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Ortrud je pro Elišku Wiessovou významnou a snad i ikonickou rolí a je potěšujícím faktem, že na jevišti Národního divadla můžeme slýchat hlas, který má na to, aby dlouhodobě oslovoval posluchače vyhledávající výraznou uměleckou osobnost s jasně definovanými vokálními kvalitami. Právě tato mezzosopranistka to může dotáhnout velmi vysoko.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Constantin Trinks s Orchestrem Národního divadla nezklamal, naplnila se má očekávání. Myšleno je to jak ve smyslu kladném, pozitivních a moc pěkně provedených momentů bylo v jím nastudovaném Lohengrinovi mnoho, tak v "nekladném", byly zde přítomny momenty, které jednoduše mohly vyznít lépe, jak moc to ovšem přičíst na vrub dirigentovi či hráčům orchestru samotného, je ovšem otázka. I díky sborům ND a SO (sbormistři Pavel Vaněk a Adolf Melichar) však celkově představení vyšlo dobře a s radostí si jej na dlouhá léta ponechám v paměti.