Gregory Kunde jako ideální Prorok v obrovitém díle Giacoma Meyerbeera v Deutsche Oper Berlin
Giacomo Meyerbeer se narodil v Berlíně, a tak je právě v tomto fascinujícím městě na Sprévě o jeho odkaz náležitě pečováno. Na řadu se konečně dostal Prorok (Le Prophète), kterého má běžný posluchač možnost slyšet maximálně z nahrávky. Tu zcela příhodně a náhodou před pár měsíci opětovně v reedici vydala firma Sony Classical. Orchestr Royal philharmonic orchestra zde na studiovém snímku z roku 1976 diriguje Henry Lewis a v náročných rolích excelují pěvci jako Marylin Horne, James McCracken, Renata Scotto a Jules Bastin.
Pro inscenaci a choreografii Proroka byl v Deutche Oper Berlin zvolen dvaapadesátiletý francouzský režisér Oliver Py. Meyerbeerovo dílo je velkou příležitostí pro uplatnění pohybu. Hovořit pochopitelně nelze o klasickém baletu, jednalo se o moderní tanec, který svým charakterem a nadčasovým způsobem vyjadřování výborně doplňoval příběh, jenž sice má svá nahluchlá a vyloženě hluchá místa, dává však zároveň schopnému a zkušenému divadelníkovi, jakým Py je, nepřeberné množství příležitostí k upoutání divákova zraku a tím i k zatraktivnění celého děje. Podařilo se to beze zbytku, inscenace je svižná a vizuálně přitažlivá. Z důvodu přítomnosti elementů, u kterých je nutno přemýšlet, proč se na scéně dějí či proč jsou vyobrazovány, divák z opery odcházel pln myšlenek a vjemů. Dopomohl tomu samozřejmě i zbytek realizačního týmu. V první řadě to byl autor výrazné a opět velmi pohyblivé scény a kostýmů Pierre-André Weitz. Vícepatrová kovová konstrukce na točně sice není něčím neobvyklým ani originálním, způsob jejího používání však patřil k tomu nejlepšímu, co jsem mohl v posledních letech vidět. Celkovému dojmu výrazně dopomohlo i světlo, o nějž se postaral Bertrand Killy.
Západoberlínský operní důmsi pro pěvecké obsazení zvolil velmi zajímavé pěvce a je třeba předeslat, že zpívali znamenitě. Začít není možné nikým jiným než až v neuvěřitelně suverénní formě zpívajícím tenoristou Gregorym Kundem. Třiašedesátiletý pěvec má v hlase mládí a sílu čtyřicátníka, což je navíc umocněno i jeho vizáží, která vede až k otázce, je-li to skutečně on, kdo se tak živoucím způsobem pohybuje po scéně? Jako Jan byl zcela koncentrovaný v pěveckém i hereckém projevu, čímž na premiéře ve švech praskajícímu divadlu každému posluchači dopřál zcela mimořádný operní zážitek! Seth Carico, o němž jsem se již v rámci zveřejňování dojmů z Deutsche Oper opakovaně zmiňoval, mě opět nadchnul svým přirozeně znělým, měkkým a kultivovaně vedeným barytonem. Pro zápornou roli hraběte Oberthala je navíc jako stvořený jeho jevištní naturel a podařilo se mu tak této úloze nestrojeně vtisknout mnoho výrazové expresivity. Postava Zachariáše má v Meyerbeerově opeře rovněž své výrazné místo. S přehledem jej využil další z řady pěvců, na kterých stojí budoucí operní svět, australský basbarytonista Derek Welton. V jeho autoritativním vokálním projevu nelze nalézt chybičku, a tak byl k dvěma předešlým umělcům výtečným partnerem.
K neskutečně náročným patří party ženské. Do role Janovy matky byla angažována francouzská mezzosopranistka Clémentine Margaine. Právě její původ byl již od prvopočátku zárukou a příslibem toho, že uslyšíme autentické provedení psychologie postavy. Enormní nároky pěvkyně splnila do posledního bodu a připojila i velké vokální mistrovství. Její hlas má atraktivní středně temně zabarvenou barvu. Přes orchestr se dostává snadně a velkým prostorem divadla, jakým Deutsche Oper je, se nese s příjemnou dávkou vibrata a jakéhosi přitažlivě znějícího vzruchu, který je nutno přičíst jejímu příkladnému vcítění se do role. Pěvkyně rolí Fidès skutečně žila od počátku do konce a při závěrečném děkování se divákům, jakoby pro ni bylo nepřirozené z ní vystoupit. Stále více se díky svým kvalitám na významných scénách prosazuje i absolventka petrohradské konzervatoře Elena Tsallagova. Její soprán v roli Berty zářil jak v sólech, tak v duetech. Ozdobou zvukové masy se stal v okamžicích, v kterých byl v akci i sbor vedený Jeremy Binesem. Ten je v Meyerbeerově pětiaktovém díle alfou a omegou všeho úspěchu. Ten se dostavil, protože právě sbor Deustche Oper je tak vynikajícím tělesem, že by mu mohla být předána po celém světě platící královská koruna.
Téměř beze zbytku jsem vždy v západním Berlíně spokojen s výkonem orchestru. Atmosféra premiérového představení přinesla mnoho fascinujících zvukomalebných momentů, úžasných sól, harmonií nástrojových skupin i strhujících výrazů. Klíčem k tomu byl italský dirigent Enrique Mazzola, s jehož uměleckou osobností jsem měl tu čest se setkat poprvé. Publikum mu bouřlivými ovacemi vyjádřilo velký respekt. Není také divu, partitura Proroka patří k nejnáročnějším! Mazzola evidentně podal to nejlepší, co v sobě má, a patřil k hlavním strůjcům fascinujícího večera.
