Gregory Kunde jako ideální Prorok v obrovitém díle Giacoma Meyerbeera v Deutsche Oper Berlin

02.12.2017

Photographer © Bettina Stöß
Photographer © Bettina Stöß

Giacomo Meyerbeer se narodil v Berlíně, a tak je právě v tomto fascinujícím městě na Sprévě o jeho odkaz náležitě pečováno. Na řadu se konečně dostal Prorok (Le Prophète), kterého má běžný posluchač možnost slyšet maximálně z nahrávky. Tu zcela příhodně a náhodou před pár měsíci opětovně v reedici vydala firma Sony Classical. Orchestr Royal philharmonic orchestra zde na studiovém snímku z roku 1976 diriguje Henry Lewis a v náročných rolích excelují pěvci jako Marylin Horne, James McCracken, Renata Scotto a Jules Bastin.

Pro inscenaci a choreografii Proroka byl v Deutche Oper Berlin zvolen dvaapadesátiletý francouzský režisér Oliver Py. Meyerbeerovo dílo je velkou příležitostí pro uplatnění pohybu. Hovořit pochopitelně nelze o klasickém baletu, jednalo se o moderní tanec, který svým charakterem a nadčasovým způsobem vyjadřování výborně doplňoval příběh, jenž sice má svá nahluchlá a vyloženě hluchá místa, dává však zároveň schopnému a zkušenému divadelníkovi, jakým Py je, nepřeberné množství příležitostí k upoutání divákova zraku a tím i k zatraktivnění celého děje. Podařilo se to beze zbytku, inscenace je svižná a vizuálně přitažlivá. Z důvodu přítomnosti elementů, u kterých je nutno přemýšlet, proč se na scéně dějí či proč jsou vyobrazovány, divák z opery odcházel pln myšlenek a vjemů. Dopomohl tomu samozřejmě i zbytek realizačního týmu. V první řadě to byl autor výrazné a opět velmi pohyblivé scény a kostýmů Pierre-André Weitz. Vícepatrová kovová konstrukce na točně sice není něčím neobvyklým ani originálním, způsob jejího používání však patřil k tomu nejlepšímu, co jsem mohl v posledních letech vidět. Celkovému dojmu výrazně dopomohlo i světlo, o nějž se postaral Bertrand Killy.
Photographer © Bettina Stöß
Photographer © Bettina Stöß

Západoberlínský operní důmsi pro pěvecké obsazení zvolil velmi zajímavé pěvce a je třeba předeslat, že zpívali znamenitě. Začít není možné nikým jiným než až v neuvěřitelně suverénní formě zpívajícím tenoristou Gregorym Kundem. Třiašedesátiletý pěvec má v hlase mládí a sílu čtyřicátníka, což je navíc umocněno i jeho vizáží, která vede až k otázce, je-li to skutečně on, kdo se tak živoucím způsobem pohybuje po scéně? Jako Jan byl zcela koncentrovaný v pěveckém i hereckém projevu, čímž na premiéře ve švech praskajícímu divadlu každému posluchači dopřál zcela mimořádný operní zážitek! Seth Carico, o němž jsem se již v rámci zveřejňování dojmů z Deutsche Oper opakovaně zmiňoval, mě opět nadchnul svým přirozeně znělým, měkkým a kultivovaně vedeným barytonem. Pro zápornou roli hraběte Oberthala je navíc jako stvořený jeho jevištní naturel a podařilo se mu tak této úloze nestrojeně vtisknout mnoho výrazové expresivity. Postava Zachariáše má v Meyerbeerově opeře rovněž své výrazné místo. S přehledem jej využil další z řady pěvců, na kterých stojí budoucí operní svět, australský basbarytonista Derek Welton. V jeho autoritativním vokálním projevu nelze nalézt chybičku, a tak byl k dvěma předešlým umělcům výtečným partnerem.

Photographer © Bettina Stöß
Photographer © Bettina Stöß

K neskutečně náročným patří party ženské. Do role Janovy matky byla angažována francouzská mezzosopranistka Clémentine Margaine. Právě její původ byl již od prvopočátku zárukou a příslibem toho, že uslyšíme autentické provedení psychologie postavy. Enormní nároky pěvkyně splnila do posledního bodu a připojila i velké vokální mistrovství. Její hlas má atraktivní středně temně zabarvenou barvu. Přes orchestr se dostává snadně a velkým prostorem divadla, jakým Deutsche Oper je, se nese s příjemnou dávkou vibrata a jakéhosi přitažlivě znějícího vzruchu, který je nutno přičíst jejímu příkladnému vcítění se do role. Pěvkyně rolí Fidès skutečně žila od počátku do konce a při závěrečném děkování se divákům, jakoby pro ni bylo nepřirozené z ní vystoupit. Stále více se díky svým kvalitám na významných scénách prosazuje i absolventka petrohradské konzervatoře Elena Tsallagova. Její soprán v roli Berty zářil jak v sólech, tak v duetech. Ozdobou zvukové masy se stal v okamžicích, v kterých byl v akci i sbor vedený Jeremy Binesem. Ten je v Meyerbeerově pětiaktovém díle alfou a omegou všeho úspěchu. Ten se dostavil, protože právě sbor Deustche Oper je tak vynikajícím tělesem, že by mu mohla být předána po celém světě platící královská koruna.

Photographer © Bettina Stöß
Photographer © Bettina Stöß

Téměř beze zbytku jsem vždy v západním Berlíně spokojen s výkonem orchestru. Atmosféra premiérového představení přinesla mnoho fascinujících zvukomalebných momentů, úžasných sól, harmonií nástrojových skupin i strhujících výrazů. Klíčem k tomu byl italský dirigent Enrique Mazzola, s jehož uměleckou osobností jsem měl tu čest se setkat poprvé. Publikum mu bouřlivými ovacemi vyjádřilo velký respekt. Není také divu, partitura Proroka patří k nejnáročnějším! Mazzola evidentně podal to nejlepší, co v sobě má, a patřil k hlavním strůjcům fascinujícího večera.

Photographer © Bettina Stöß
Photographer © Bettina Stöß
Photographer © Bettina Stöß
Photographer © Bettina Stöß
Photographer © Bettina Stöß
Photographer © Bettina Stöß