Baletní skvost jménem La Fille mal gardée v ND Praha s Alinou Nanu a Ondřejem Vinklátem

03.09.2018

Photographer © Martin Divíšek - ND Praha
Photographer © Martin Divíšek - ND Praha

Už sám osobě poutavě graficky i textově vybavený program k baletu La Fille mal gardée stačí k tomu, aby se divák těšil na to, co jej čeká po usazení se do sedadel Národního divadla v Praze. Čte-li navíc v obsazení jména Alina Nanu a Ondřej Vinklát, přeje si, aby již zazněly první tóny hudby Ferdinanda Hérolda (1791-1833) a před očima se mu rozprostřela pohádka, jejíž humor a půvab nemá obdoby.

Nezávisle na produkci Národního divadla se s choreografií Fredericka Ashtona může zvídavý divák a milovník baletu seznámit předem, a to prostřednictvím dvou obrazových záznamů, které pochází z produkce vydavatelství Opus Arte. Počin z roku 2005 představuje tehdy třiadvacetiletou argentinskou baletní naději Marianelu Núñez spolu s již tehdy legendárním kubánským tanečníkem Carlosem Acostou. Čas však plyne a Royal opera house v Londýně přinesl se svým souborem Královského baletu v roce 2015 obnovené nastudování, které se zaskvělo účastí uměleckých jmen, jenž rovněž patří k nejoblíbenějším. Ruská balerína Natalia Osipova se zde stala ozdobou produkce, v níž účinkuje s výborným Australanem Stevem McRaem.

Photographer © Martin Divíšek - ND Praha
Photographer © Martin Divíšek - ND Praha

I Praha má však ve svém ansámblu plnohodnotné poklady a dle toho, co bylo ke zhlédnutí ve večerním představení dne 1. září, jejich počet není omezen pouhým výčtem hlavních postav příběhu. Z přítelkyň neuhlídatelné hlavní hrdinky bych rád vyzdvihl přirozenou a výrazově aktivní Michaelu Wenzelovou, do puntíčku připravenou Ayu Watanabe a snad vůbec nejvíce muzikálně naladěnou Kristýnu Němečkovou. Obdivný palec vzhůru ovšem patří celé osmičce tanečnic, s nástrahami představení si poradily a bouřlivý potlesk po spadnutí opony zcela zaslouženě patřil i jim. Dlužno dodat, že ani přátelé Colase nikterak nezaostávali, dámy však dle mého soudu zastihlo mnou navštívené představení v příznivějším rozpoložení.

Photographer © Martin Divíšek - ND Praha
Photographer © Martin Divíšek - ND Praha

Jsou to však role Lise, Colase, Alaina a matky Simone, které tvoří základ všeho dojmu a padla-li již zmínka o drahém kovu, tak ten je v Praze přetaven do jmen Alina Nanu a Ondřej Vinklát. Moldavská kometa Nanu, která je, pominu-li zpěv, kdy není překvapením, že jsem neměl tu čest, nadaná ve všech aspektech jevištního umění, roztančila hru obsahující nekonečné množství pohybujících se barev. Její energičnost, permanentní touha po akci a naladěnost na hudební strunu ji strhává jako proud vody. Těží z toho obecenstvo, které je tímto svědkem spontánní a bezprostřední baletní záležitosti, která navíc láká k tomu, aby byla viděna znovu. Alina Nanu je tak sama svým uměním ideální reklamou baletnímu řemeslu. Jaká čest, že je součástí právě pražského Národního divadla. Velká technický forma ovšem zastihla i již zmiňovaného Ondřeje Vinkláta. Ten jakoby chtěl pomyslně předvést více, než toho ve skutečnosti v Ashtonově choreografii je. Silově byl precizní a technicky zvládl vše, po čem sáhl.  

Jane Elliott, mající na starost pražské nastudování, však byla zcela jistě potěšena i prací Veaceslava Burlace (Alain) a Alexandra Katsapova (matka Simone), kteří dodali večeru neobyčejnou dávku potřebného humoru, který nikdy nebyl za hranou a na úkor baletního umění samotného.

Orchestr Národního divadla pod vedením Václava Zahradníka odehrál, jak odehrál. Není zde záměrem hodnotit a srovnávat s berlínskými produkcemi Dona Quijota v Deutsche Oper (Orchestr Deutsche Oper) a Romea a Julie v Unter den Linden (Staatskapelle Berlin), které mám v čerstvé paměti. Je to jiný příběh a jiný svět. Nebylo by spravedlivé zaujímat přímé konfrontační stanovisko. Večer to byl nádherný a užili si jej všichni od souboru baletu, přes hráče orchestru a hostujícího poníka Rollse, po snad všemi jazyky mluvící obecenstvo, ve kterém bylo s potěšením možno zahlédnout mnoho dětí.