Eva-Maria Westbreok jako strhující Lady Macbeth Mcenského újezdu ve Vídni

02.05.2017

© Wiener Staatsoper GmbH / Michael Pöhn
© Wiener Staatsoper GmbH / Michael Pöhn

Po zkušenostech z návštěv Lady Macbeth Mcenského újezdu v Deutsche Oper v Berlíně, kdy se v hlavních rolích představili Evelyn Herlitzius, Maxim Aksenov a John Tomlinson (dirigent Donald Runnicles), a v Mnichově, kde účinkovali Anja Kampe, Misha Didyk a Anatolij Kotscherga (dirigent Kirill Petrenko), se mi konečně naskytla příležitost spatřit inscenaci tohoto Šostakovičova ohromujícího díla ve Vídeňské státní opeře.

© Wiener Staatsoper GmbH / Michael Pöhn
© Wiener Staatsoper GmbH / Michael Pöhn

Režie Matthiase Hartmanna se scénou Volkera Hintermeiera a kostýmy Su Bühler v sobě sice zahrnuje všechno násilí, které silný příběh přináší a realizuje ho díky hlavním představitelům velice věrně a brutálně, v porovnání s výklady díla v Berlíně a Vídni je však celkově konzervativní a nejméně "křiklavé". Scéna prvního a druhého aktu je tvořena prostým rozmístěním výrazně bíle nasvícené postele a dvou ohraničujících stěn, policejní scéna v třetím jednání využívá velkého plátna pro měření výšky zadržených v pozadí, závěrečné venkovní dějství je již v otevřeném prostoru vybaveném ostnatým drátem a propastí situované v nehostinné krajině.

© Wiener Staatsoper GmbH / Michael Pöhn
© Wiener Staatsoper GmbH / Michael Pöhn

Jak se v souvislosti s recenzí posluchačsky vyrovnat s hodnocením tak rozdílných (a přitom kvalitativně stejně vrcholných!) umělkyň, jakými jsou Herlitzius, Kampe a v případě vídeňské Kateriny Evy-Marii Westbroek? Vyrovnat se s tím nelze. Každá ze sopranistek je tak výraznou osobností, která má v oslnivé výbavě svého sopránu vše od techniky přes výraz a zabarvení hlasu po výraznou specifičnost, projevující se v osobitém zacházení se svým klenotem v hrdle tak, že to jednoduše není možné. A tak lze i o dubnovém výkonu holandské sopranistky hovořit jako o prvotřídním, do detailu propracovaném, autentickém a strhujícím. Opět všechny posluchače nadchla i svým hereckým mistrovstvím. Američan Brandon Jovanovich jí byl skvělým Sergejem, a to jak při hraní v násilných sexuálních scén, tak při dokreslování charakteru pohnutých myšlenek "zločinného" páru. Jeho tenor je pružný, tmavěji zabarvený a mocný. Je velmi dynamický a výbušný, expresivita v jeho případě nezná hranic, dokáže zaujmout při zpěvu vysokých i hluboce položených tónů. Střední poloha má patřičnou šířku a obsažnost a zvukovou dravost.

Wolgang Bankl byl kvalitním Borisem, hlasově svou roli zvládnul dobře, do výrazné osobnosti, na kterou se v souvislosti s touto rolí nezapomene, mu však ještě krůček chybí. Podobně lze hovořit o interpretaci jeho syna Zinovije. Mexický tenorista Carlos Osuna má hezký hlas, čistý a svou barvou podmanivý, jeho příchod na scénu, kdy prohledává místnost v souvislosti s informace o nevěře své ženy Kateriny, však hraničil s trapností. Po několika dnech se vrátit domů a při setkání s ní se na ni ani nepodívá...vyznění scény hraničilo s dětskou naivitou, takto se divadlo mohlo dělat před mnoha lety, nyní jsou nároky vyšší. Je to však jen drobnost, která jakýmkoliv způsobem nemohla ovlivnit výtečný dojem z celého večera, obzvláště hrál-li orchestr tak čistě a energicky a byl-li jeho dirigent Ingo Metzmacher tak výrazně tvůrčí a vedoucí silou.

© Wiener Staatsoper GmbH / Michael Pöhn
© Wiener Staatsoper GmbH / Michael Pöhn