Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu v podání Evelyn Herlitzius v Deutsche Oper Berlin

15.04.2018

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Hlavní postava opery Lady Macbeth Mcenského újezdu od Dmitrije Šostakoviče dostala od života karty, se kterými již předem nemohla vyhrát. Touha po štěstí, to je neduh, který se ve společnosti, do níž tak nevhodně vstoupila, nedal ustát. Jak ustát svou osobnostní proměnu z uznávané umělkyně do osudem krutě stíhané ženy, to byl úkol pro Němku Evelyn Herlitzius v Deutsche Oper Berlín.

Katerina Lvovna kromě sexu touží zcela nepochopitelně i po štěstí a i tento nezanedbatelný prvek se jí stává osudným. Její mladý život je přerván smrtí. Herlitzius je herečkou, která úchvatně zpívá. Emoce zaplňují celý obrovský prostor Deutsche Oper od samotného začátku do konce. Do své tragiky umí vměstnat i spoustu cynismu a sarkasmu a to slouží celému představení zcela zásadním způsobem. Partnerem v touze po vášnivých erotických zážitcích (méně už v touze po štěstí, které je pro Sergeje zúženo právě jen na sex samotný) byl pro Herlitzius ruský tenorista Sergej Poljakov. Křestní jméno tento chlapík, jehož kariéra se pěkně vyvíjí, měnit nemusel, to však bylo to nejmenší. Poradit si musel s vysoce náročným partem a podařilo se mu to výborně. Má k tomu všechny dispozice. Od přírody atraktivní vzezření, přirozený jevištní pohyb a co je zásadní, v hrdle má jiskru, která na obecenstvo přeskakuje v každém jednotlivém tónu. Hluboké tóny jsou dostatečně znělé, výšky mu pak znějí přímo báječně. Nejede na krev, vždy se zdá, že vypětí není stále ještě na maximu tak, aby ho nemohl vyšponovat do ještě větší krajnosti. Je to umělec s velkou budoucností a doufejme, že nejen v ruském repertoáru. Ostatně tomu italskému se již také věnuje! Již má za sebou role jako jsou Cavaradossi, Radames, Canio, Turidu či Kalaf.

Wolfgang Bankl podal velmi zkušeně Borise. Jeho umírání kromě upřímné radosti publika samo sebou potěšilo zejména Katerinu. Právě tento výstup, po němž následovala vtipně zachycená scéna kněze (přesvědčivý Tobias Kehrer) patřil k nejzajímavěji provedeným momentům inscenace Ole Anderse Tandberga. Svou roli neschopného a nanicovatého Zinovije bravurně ztělesnil a zazpíval Thomas Blondelle, a spolu se Sethem Caricem (šéf policie) a Vasilisou Berzhanskajou (Soňetka) patřil k dalším pěvcům, které bylo během večera radost poslouchat.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Nic svému řemeslu ovšem nezůstal dlužen ani Burkhard Ulrich, jež je v Berlíně velkým oblíbencem. Opilce podal takřka autenticky, podezřívat ho z požití pomocných "látek" však nelze. Svést to můžeme jen a pouze na jeho umění. To prezentovala také Stephanie Weiss jako nebojácná a takřka rozpáraná Aksijna. Odpověď na otázku, proč používám právě tento nehezký výraz, každému čtenáři napoví (v případě jejího navštívení) sama inscenace, která nešetřila těmi nejdivočejšími výjevy.

Donald Runnicles opět řídil orchestr Deustche Oper (Sbormistrem vynikajícího sboru Deustche Oper je Jeremy Bines) ve velkém stylu a s jasnou koncepcí. Symfonické mezihry měly říz a náboj, který přesně odpovídal mezím, jenž svou živelností nastavila vzpomínaná Herlitzius. Byl to velkolepý zážitek, jenž nelze příliš dobře popsat, je nutné jej naživo prožít.