Marian Walter, Ksenia Ovsianick, Aurora Dickie a Danielle Muir v La Bayadere v Unter den Linden Berlin

03.02.2019

Staatsballett Berlin je tu po týdnu opět, tentokrát ovšem v Berlíně východním, ve zrenovované budově, vedle znovu do přátelské podoby upraveného Babelplatzu, v Státní opeře Pod lipami, v originále Staatsoper Unter den Linden. Staatskapelle Berlin řídí Victorien Vanoosten, před zraky dirigenta jsou kromě orchestru i poutavě působící kostýmy a kulisy Jéroma Kaplana, divadlo dosáhlo maxima své obsazenosti, je vyprodáno. Přiblížilo se poslední ze série představení baletu Bajadéra na hudbu Ludwiga Minkuse a obecenstvo na scéně vítá několik význačných jmen současné světové baletní scény.

V první řadě je to samotná představitelka chrámové tanečnice, fyzicky vždy výtečně připravená a do baletního umění všechnu svou sílu dávající, Kseinia Ovsianick (Nikia). Pohybový výraz, jakási spoutaná a k jedinému cíli se upínající energie - tedy k podání takového tanečního výkonu, který bez výhrad jako špičkový přijme každý návštěvník daného večera, to je, oč u této první sólistky Státního baletu v Berlíně běží.

Touží po ní první sólista Marian Walter (Solor). Píšu-li o v tom nejlepším slova smyslu o "spoutané" energii u Ksenie Ovsianick, stejně dobře se mi hodí použít přívlastek nespoutaný u Waltera. A to nikoliv jako pravý opak, nýbrž jako obdiv k tomu, jak tento tanečník svou sílu nechává na odiv, nešetří se, dává do každého pohybu maximum kontroly, jež ale jde ruku v ruce s tolik vyčnívající, a celému představení nádech výjimečnosti dávající, sílou.

Aurora Dickie (Gamsatti) je tanečnice, jíž sluší vše, co si oblékne, tanečnice, jíž zdobí každý pohyb, který udělá, tanečnice, z jejíhož tanečního přednesu dýchá velký nadhled, pohoda, zkušenost a sebekontrola. V jakékoliv roli jsem ji jen zahlédl, vždy to byla ona, kterou můj pohled našel absolutně koncentrovanou a ponořenou v roli. Je rychlá a hbitá, její výška jí dodává strhující dynamiku, její jevištní vystupování je pozorné ke svým kolegům a jak ve výstupech sólových, tak v těch, kdy musí být týmovým hráčem, byly opět ozdobou berlínského baletního představení.

Jak to tak už v berlínském baletním ansámblu bývá, top kvalitu nenalézáme jen u primabalerín, prvních sólistů a sólistů. Příkladem budiž čtyřiadvacet andělsky krásných bílých duší v Solorově nezáviděníhodném (nebo záviděníhodném?) snu. Parádní a velmi dobře synchronizovanou čtveřici tvořila jména dam Cécile Kaltnebach, Marina Kanno, Yuria Isaka a Danielle Muir, přičemž posledně jmenovaná opět tančila nejpůsobivěji a nejelegantněji. Kdy v baletním žebříčku dosáhne Muir na metu nejvyšší je jen otázkou času. V sólech stínů ovšem publikum nadchly i Iana Balova, Evelina Godunova či Luciana Voltolini.

Světově proslulý a choreografy vyhledávaná balet se stále svěží Minkusovou hudbou, jímž Bajadéra je, je ovšem i o plně výrazových rolích. Zde mluvím o Tommasu Rendo a též určitě o Arshaku Ghalumyanovi. V menší roli Solorova přítele zaujal Daniel Norgen-Jensen, báječným fakírem byl Vladislav Marinov.

Choreograf Alexej Ratmansky měl pro své zdařilé a s velkou grácií a umem připravené nastudování Bajadéry všechny potřebné nástroje. Můžeme mezi ně zahrnout lokalitu, dirigenta, orchestr, baletní soubor a jeho sólisty. V neposlední řadě je to ovšem neutuchající přízeň berlínského publika, která z představení dělá událost, pro kterou všichni účinkující den co den doslova dřou. Je to obdivuhodné a cenné úsilí mající ten nejhlubší smysl. Umění nelže.

www.staatsballett-berlin.de