Recenze CD: Philippe Jordan hraje Beethovenovy symfonie č. 2 a č. 7 s Vídeňskými symfoniky

19.12.2018

Philippe Jordan, syn slavného Armina Jordana, dirigenta, jemuž nedávno label Erato vzdal moc pěkný hold vydáním boxu obsahujícího 13 CD (Philippe má v bookletu průvodní slovo) patří k dirigentům toho nejzvučnějšího světového jména. Jeho působení u nespočtu věhlasných orchestrů a v nespočtu operních domů a univerzálnost v repertoáru, zkrátka poctivá práce na nepřeberném množství různorodých projektů elitní umělecké úrovně. Práci tohoto švýcarského dirigenta jsem na vlastní uši zažil dosud jen ve dvou případech, byl to však zážitek velmi intenzivní. Byl to letní operní festival v Mnichově v roce 2015 a Straussova Arabella v kombinaci s Wagnerovým Tristanem a Isoldou - a považte, to ve dvou dnech. Večery to byly oba v podání současného hudebního ředitele Opéra national de Paris znamenité, obzvláště v souvislosti s funkcí GMD ve Vídni se velmi těším na další.

V souvislosti s Vídní je již třeba uvést i Vídeňské symfoniky, kterým Jordan šéfuje od roku 2014 (v roce 2021 jej vystřídá Andres Orozco-Estrada, sám Jordan v roce 2014 nahrazoval Fabia Luisiho) a se kterými již pro Sony realizoval několik nahrávek. Kromě Schubertových dvou nejznámějších symfonií to byla i Čajkovského symfonie č. 6. Album dnes prezentované je třetím v pořadí v sérii Beethovenově. Předcházela jednička s trojkou a čtyřka s pětkou. Nyní tedy symfonie č. 2 a symfonie č. 7. Obvyklá to kombinace.

Hodnoceno čistě měřítkem vlastního vkusu a preferencí, vychází mi lépe nahrávka symfonie druhé. Zde mi příjemně v uších sedí vše, co Jordan vymyslel a realizoval. Od temp, po vyváženost nástrojových skupin, po dynamické rozvrstvení každého jednotlivého nástroje v orchestru. Ten hraje s velkou grácií, poutavě hraje každou frázi, čte vše, co mu umělecká osobnost Jordanova diktuje a přitom to ještě není autokratický styl řízení. Cítit je i volnost, prostor pro dýchání a tím i pohrávání si každého hráče se svým nástrojem. Stejně jako v případě symfonie č. 7, i zde byla nahrávka pořízena živě. Bylo to ve vídeňském Musikvereinu v dubnu roku 2017. Možná že je škoda, že se nenahrávalo v Konzerthausu, který je tak nějak více domovem symfoniků, Musikverein ovšem samo sebou nabízí ideální podmínky a proto nad tím nelze bědovat.

I u sedmičky se totiž podařilo zaznamenat zvuk, který stojí za opakovaný poslech. Smyčce svítí v překrásných barvách, dechové nástroje jsou očividně v rukou mistrů, kteří na ně hrají s velkou vášní a radostí. Zde mohu říci, že stavím do popředí krajní věty symfonie, které Jordanovi vyšly opravdu skvěle. Dvě prostřední části jsem již slyšel hrát poutavěji. Allegretto má sice překrásně zakončený vrchol v podobě majestátně vybudovaného orchestrálního tutti, Jordan se k němu ale dostává až neobvykle zakřiknutým a až komorně laděným způsobem (smyčce). Jaksi nevýrazně vyznívá i flétnové sólo, na které stále tak rád vzpomínám skrze Jiřího Válka, který jej tak úchvatně hrával s Českou filharmonií. Je to ovšem alternativa k obrovskému počtu Beethovenových nahrávek, které rok co rok vycházejí. Slyšet i ostatní Jordanovi nahrávky s Wiener Symphoniker by bylo velmi inspirativní a zajímavé k srovnání. Nemluvě o tom, že je velmi lákavá i možnost, nahlédnout do mahlerovského světa stejného orchestru a to prostřednictvím Fabia Luisiho, který s ním nahrál 1. a 6. symfonii!