Recenze CD: Mariss Jansons a Strauss, Saint-Saens a Poulenc u BR KLASSIK

20.03.2020

S počátkem roku 2020 vydavatelství BR KLASSIK opět vzdává poct lotyšskému maestrovi, který za sebou nechal nespočet nahrávek, nahrávek, které nesou punc výjimečnosti jak co do kvality umělecké, tak co do kvality technické. Jednoho z nejbrilantnějších mužů taktovky jednadvacátého století máme naštěstí zaznamenáno ve špičkovém zvuku. Co bychom dali za to, mít ve stejných parametrech jako Jansonse snímky Furtwanglerovy či Talichovy...

Dnešní první album je věnované dílu Richarda Strausse. Tak pravil Zarathustra je fascinující kompozicí, které dal metafyzickou strukturu Friedrich Nietzsche, kompoziční Strauss a zvukovou Mariss Jansons. Barevnost orchestrálních vláken Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu je osvěžující sprchou pro lidské uši, mnichovské uskupení hudebníků zdejšího světového tělesa svému dirigentovi v říjnu roku 2017 zahrálo velkolepým způsobem s důrazem na detail, deklamaci každé fráze a pevnost celku. Nic se zde neděje náhodou, vše sedí tak, aby byl záznam nejdůstojnějším reprezentantem Nietscheho myšlení.

V Herkulově sále Rezidence se ovšem na stejném koncertě s Jansonsem sešel i Daniil Trifonov, ruský klavírista dělající velkou kariéru v koncertních síních i v nahrávacím průmyslu. Záznam Burlesky pro klavír a orchestr je ve svém účinku možná ještě účinnější než obecně známější Zarathustra. Šestadvacet minut vyspělého, koncentrovaného a exaltovaného hraní dá zapomenout na všechny nahrávky stejného díla, které jste kdy slyšeli. Nahrávka se mi dokonce líbí ještě více než ta, kterou jsem sám vynášel do nebes nedávno - tedy ta u Pentatone s Marcem Albrechtem, kterému hraje další výtečný Rus, Denis Kozhukhin.

Jansons pro mě byl v díle Strausse dosud (až na výjimky) spíše neznámou. Je však právě na tomto místě vhodné uvést, že to není dirigentem, ale mým skromným přehledem. Zůstaneme-li u BR KLASSIK, neobyčejně lákavých straussovských alb vzniklo už několik. Jmenujme Dona Juana a Život hrdinův, dále pak Alpskou symfonii v kombinaci se symfonickou básní Smrt a vykoupení, výtečně se jistě bude poslouchat i Anja Harteros ve Čtyřech posledních písní, které jsou na CD nakombinovány se svitou z Růžového kavalíra a Enšpíglem.

Změňme ovšem repertoár a pojďme k nástroji, který ve svém zvukovém spektru nemá obdoby. Varhany, a to v rukou mistrů, jsou nástrojem bohů a božská je i hudba Camilla Saint-Saënse. Je to varhanice Iveta Apkalna, která si sedla ke stroji v mnichovském Kulturním centru Gasteig, aby zde rozezněla nástroj ve službách 3. symfonie "varhanní". Zvuk celého orchestrálního aparátu je obrovský. Smyčce svítí, dřeva si hrají a žestě zvoní - do toho lotyšská dáma hřmí, až se otevírají nebeské brány, samozřejmě, jak komu.

Třiačtyřicetiletá rodačka z nevelkého východolotyšského města Rezekne se ovšem prezentuje zejména ve virtuózním a úderném koncertu pro varhany, smyčcový orchestr a tympány Francise Poulenca. Na ploše třiadvaceti minut exceluje jako technicky úchvatně vybavená interpretka. S Jansonsem na dohled a s nahrávacím týmem (Bernhard Albrecht a Winfried Meßner) v zádech se jí podařilo pro posluchače v sále (a nám nyní prostřednictvím nahrávky) zaznamenat nezaznamenatelné - atmosféru. S odpovídající reprodukční technikou, v mém případě to byla sluchátka Philips Fidelio X2, se přesunete v čase a jste přítomni koncertu doslova.